Archiv zpráv a novinek

[zpět]

2.10.2014. Ropáci

Až dosud jsem se domníval, že ropáci jsou pouhým výplodem fantazie režiséra Jana Svěráka. Koncem září jsem se ale přesvědčil na vlastní oči, že ropáci skutečně existují. Podařilo se mi je pozorovat ve volné přírodě, v řece, a to dokonce hned dva druhy ve stejný čas a na stejném místě.

Ropák Nutrie říční Myocastor coypus

Večer, po setmění, připlavali dva mladí jedinci ropáka nutrie do míst, kde zbytek poraženého stromu, potopený ve vodě, zadržoval nečistoty a vše, co připlavalo po proudu řeky. Byla to nevzhledná a páchnoucí směs řas, špíny a dalších nečistot, PET lahví, starých plastikových bot a husté pěny, vznikající vířením vody na jezu asi půl kilometru odsud. Ropáci se vrhli do této směsi, místy tak husté a zhutněné, že po ní mohli chodit a začali pátrat po čemkoli, co by mohli sežrat. Po chvíli, kdy již byli obaleni podivnou směsí, nalezli několik jablek a začali je chroupat.

Ropák Nutrie říční Myocastor coypus Ropák Nutrie říční Myocastor coypus

Ve stejném čase a na stejném místě, pouhých dvacet metrů po proudu od této dvojice, okusoval menší druh ropáka ondatry kousek pěnového polystyrenu. Z toho je zřejmé, že případný nárůst populace ropáků by mohl významnou měrou přispět k recyklaci tuhého domovního odpadu.

Ropák Ondatra pižmová Ondatra zibethicus

Poznámka: fotografie v tomto článku jsou autentické, text až na nepodstatné maličkosti, například v názvech živočichů, též :- ).

[nahoru]

[zpět]

 

20.09.2014. Tváří v tvář

Před několika dny, přesněji 18. září 2014, jsem se po delší době vypravil do lesa s úmyslem fotit vše živé, co se mihne před objektivem mého fotoaparátu. Měl jsem štěstí, protože se mi podařilo nafotit celkem z blízka několik samců jelena siky a také pětičlenné stádečko mufloních beranů.

Jelen sika Cervus nippon Muflon Ovis aries musimon

Krátce před polednem jsem se vracel k autu, zastavil jsem se ale ještě u potoka, se záměrem vyčkat čtvrthodinku, zda se mi nepodaří zahlédnout ledňáčka, nebo skorce vodního, kteří tu žijí. Ani jednoho z ptáků jsem neuviděl, na protějším břehu potoka jsem však vyplašil laň siky s odrostlým kolouchem, kteří utekli do prudkého svahu. Po chvilce vyběhl z vysoké vegetace mladý špičák sika, převlečený již do zimního a vydal se po stopách laně. Tím ale celé představení neskončilo. Za vysokým porostem velikých listů devětsilu se jakoby vznášelo světlé paroží siky osmeráka. Jelen o mé přítomnosti vůbec nevěděl, nevyrušil ho ani úprk jeho společníků a namířil si to na břeh potoka. Zastavil na druhém břehu přímo proti mně a znejistěl. Pátravě si mne prohlížel a nozdrami nasával vzduch. Měl jsem štěstí, že mírný větřík vanul směrem od jelena ke mně. Na nějaké nastavení fotoaparátu jsem neměl čas, ani příležitost. Bál jsem se pohnout, abych jelena nevyplašil a tak jsem se musel spolehnout na automatiku. Jen se mi podařilo opatrně natočit foťák na výšku a mírně odzoomovat, abych dostal do záběru jelena celého. Dlouhé desítky vteřin jsme tak stáli tváří v tvář a dělil nás jen několik metrů široký potok. Poté jelen usoudil, že je na mně něco podezřelého a ladně odklusal z dohledu.

Jelen sika Cervus nippon Jelen sika Cervus nippon Jelen sika Cervus nippon

Jelen sika Cervus nippon Jelen sika Cervus nippon

[nahoru]

[zpět]

 

16.06.2014. Voyerem u řeky

Včera večer jsem pozoroval dvě nutrie říční, které spolu zápasily ve vodě na mělčině u protějšího břehu řeky. Svíraly se předními tlapkami a kousaly se navzájem do tlam. Domníval jsem se, že to jsou dva samečci, bojující mezi sebou o nějakou, mně neznámou výhodu. Když se na chvilku od sebe vzdálili, všiml jsem si, že jeden z bojovníků je z toho zápasu poněkud vzrušen a že jsem zřejmě nesledoval zápas dvou samců, nýbrž milostnou předehru pářícího se páru nutrií a to co jsem považoval za vzájemné kousání, bylo jakousi „nutrijní“ obdobou vášnivých francouzských polibků. Průběh celého páření, trvajícího včetně předehry jen necelé tři minuty, jsem zdokumentoval několika fotografiemi. Samotný pářicí akt je zachycen na fotografii poslední, která má ale malou vypovídací schopnost, protože nutrie byly ke mně natočeny v takovém úhlu, že jsou vidět pouze záda samečka a z jeho partnerky je vidět pouze malý kousíček vpravo dole.

Nutrie říční Myocastor coypus Nutrie říční Myocastor coypus Nutrie říční Myocastor coypus Nutrie říční Myocastor coypus

Nutrie říční Myocastor coypus Nutrie říční Myocastor coypus Nutrie říční Myocastor coypus Nutrie říční Myocastor coypusr

[nahoru]

[zpět]

 

7.06.2014. Příběh s otevřeným koncem

26.května 2014 jsem se vydal do lesa, abych se pokusil získat pár fotografií největších havranovitých ptáků, krkavců, kteří se tu již několik let vyskytují. Krkavcům jsem se na „dostřel“ nepřiblížil, pouze jsem slyšel jejich hlasité volání a zahlédl jsem je letět nad korunami stromů, jejichž větve focení bránily. Na pokraji lesa, těsně u pole, mou pozornost upoutalo hlasité, poplašné a rozčilené volání ptáků. Vydával ho párek strakapouda velkého (Dendrocopos major) a při pátrání po důvodu jejich rozčilení jsem objevil v jedné z borovic, nějakých pět až šest metrů vysoko, vydlabaný vchod do jejich hnízdní dutiny. Kdyby mne strakapoudi svým křikem neupozornili, určitě bych si jejich hnízda nevšiml. Protože jsem se nehýbal a strakapoudí projevy nevole mne od hnízda neodehnaly, odhodlal se po určité době sameček k návštěvě hnízda. V zobáku nesl krmení pro mladé. V okamžicích, kdy staří ptáci umlkli, jsem zřetelně slyšel tlumené volání mladých, vycházející z hnízda. Mláďata musela být ještě malá, protože při krmení z dutiny nevykukovala.

Strakapoud velký Dendrocopos major Strakapoud velký Dendrocopos major

Následující dny propršely a tak jsem se při první příležitosti, tzn. 30.května vypravil ke strakapoudímu hnízdu opět. Nechtěl jsem zmeškat období, kdy mladí strakapoudi již budou vystrkovat při krmení hlavy z dutiny. Obloha byla ještě zatažená těžkými, šedými mraky a pod stromy v lese bylo přítmí. Při příchodu k hnízdu mne opět přivítal varovný křik strakapouda. Volání mláďat z hnízdní dutiny bylo o poznání silnější, než v předchozím případě. U hnízda jsem se zdržel necelou hodinu, zarazilo mne ale, že k hnízdu přilétal krmit pouze sameček, samičku jsem za celou tu dobu nezahlédl. Za to se mi v přítmí vchodu do hnízdní dutiny podařilo zahlédnout červené temeno strakapoudího mláděte, což bylo neklamnou známkou toho, že mladí zdárně dorůstají, ale ještě nejsou velcí natolik, aby z hnízda vykukovali. O osudu samičky jsem nechtěl spekulovat, k hnízdu se vydám v nejbližších dnech ještě jednou a potom uvidím, zda se objeví, či ne.

Strakapoud velký Dendrocopos major

Příště jsem se k hnízdu dostal 2. června. Byl krásný, slunečný den a na místě mne opět uvítal varovný křik strakapouda. Již z dálky jsem uviděl hlavičku mladého strakapouda, vykukující z vchodového otvoru. Přestože jsem v okolí hnízda strávil více než dvě hodiny, mladé krmil pouze sameček, samička se opět neobjevila. Je tedy jisté, že v období mezi mou první a druhou návštěvou zahynula a o mladé se tak musel postarat samotný sameček. Měl se co ohánět. Vždyť péče o mladé je práce na plný úvazek i pro kompletní ptačí pár a teď musel na vše stačit samotný sameček. Kolik mláďat v hnízdě bylo jsem nezjistil, z hnízdního otvoru vykukovala vždy jen jedna hlavička a také jsem nezahlédl, že by mláďata o tuto výhodnou pozici bojovala. Je proto možné, že v hnízdě zůstalo pouze jedno mládě, i když na snímcích hlaviček mláďat se mi zdá, že by se mohlo jednat o dva různé jedince. Jakmile se sameček s krmením jen trošku opozdil, mladý pták se začal hlasitě dožadovat dalšího přísunu potravy. Strakapoudího vdovce mi bylo až líto, když jsem viděl, že nemá ani chvilku na oddech. Raději jsem se tiše vzdálil, abych tuto „rodinnou pohodu“ nerušil.

Strakapoud velký Dendrocopos major Strakapoud velký Dendrocopos major Strakapoud velký Dendrocopos major Strakapoud velký Dendrocopos major

Při další návštěvě, 5. června, mne už strakapoudí křik nevítal. Hnízdo bylo prázdné. V okolí hnízda jsem nenašel žádné stopy, vysvětlující proč. V těsné blízkosti hnízda jsem žádného strakapouda neviděl, je ale pravda, že strakapouda jsem zahlédl několikrát (či několik jedinců) v okruhu do 150 m od opuštěného hnízda. V literatuře se uvádí, že mladí strakapoudi opouští hnízdo do 20 až 24 dní po vylíhnutí. Já jsem našel hnízdo prázdné jedenáctého dne od mé první návštěvy, nevím ale, jak dlouho předtím už strakapoudi mladé krmili. Je proto možné, že sameček mláďata (mládě) zdárně odchoval a ta opustila hnízdo, možné jsou ale i jiná rozuzlení. Jak to bylo ve skutečnosti se již nikdo nedoví, nabízím proto tři možné scénáře:

1. Happy end     Sameček mláďata odchoval a ta se rozlétla do okolního světa.
2. Smutný konec 1  Hnízdo nalezl a navštívil nějaký predátor, který mláďata zahubil.
3. Smutný konec 2  Sameček zahynul podobně jako samička, následně zemřela hlady i mláďata.

[nahoru]

[zpět]

 

3.06.2014. Bobr oloupil ondatru

Minulý týden jsem opět fotografoval bobra. Byl u protějšího břehu řeky, kde olupoval a požíral kůru z kmene stromu, poraženého již před delší dobou. Mně nevěnoval příliš pozornosti. Stačilo, že jsem nedělal hluk a rychlé pohyby. Světlo ze svítilny a občasné záblesky blesku jej od hostiny neodradily.

Bobr evropský Castor fiber

Zatímco bobr pobýval u protějšího břehu a čas od času se ponořil pro novou dávku kůry, hladinu mezi oběma břehy brázdila ondatra pižmová. Jak jsem vypozoroval, měla zřejmě noru několik metrů po proudu na mé straně řeky a na protější břeh si plavala pro zelené krmivo, které v tlamě transportovala zpět do nory.

Ondatra pižmová Ondatra zibethicus

Jinak se dlouhé minuty nic moc nedělo, bobr zaujímal stále touž pozici, a tak jsem svítilnu rozsvěcel jen občas, abych zkontroloval případné změny. Opět, jako už několikrát předtím, jsem zaslechl šplouchnutí, které signalizovalo, že se bobr ponořil do vody. Pohledem jsem se přesvědčil, že tomu tak skutečně je. Zhasl jsem a čekal na jeho vynoření, když jsem zaslechl šplouchnutí poblíž středu řeky. Po rozsvícení jsem uviděl na hladině plavat malou kupku trávy a zelených rostlin a v jejich těsné blízkosti hlavu bobra, který neváhal a s chutí se do zeleného pustil. Došlo mi, že bobr obral o zelené krmivo ondatru, i když samotný akt loupeže jsem neviděl, zůstal zahalen tmou. A tak se už nedozvím, zda bobr skutečně na ondatru zaútočil, aby jí sebral potravu, nebo zda se ondatra pouze lekla a upustila krmení, když se bobr nenadále vynořil blízko ní. Faktem však zůstává, že zelená píce bobrovi chutnala náramně, i když jí většina přišla vniveč, protože odplula po proudu dříve, než ji bobr stačil zkonzumovat.

Bobr evropský Castor fiber

Po tomto „incidentu“ bobr odplul proti proudu, kdežto ondatra pokračovala ve shánění potravy.

Bobr evropský Castor fiber Ondatra pižmová Ondatra zibethicus

Bílé skvrny na fotografiích, připomínající nebe plné hvězd, jsou jednak nečistoty, plující po hladině (zejména chmýří z odkvétajících topolů osik), jednak hmyz, poletující nad hladinou, ozářený světlem blesku. Tyto skvrny jsem sice mohl s větším úsilím odretušovat, potlačil bych tím ale autenticitu snímků.

[nahoru]

[zpět]

 

31.05.2014. Luňáci

V pondělí 26.května jsem se vydal do lesa, abych se pokusil získat pár fotografií největších havranovitých ptáků, krkavců, kteří se tu již několik let vyskytují. Krkavcům jsem se na „dostřel“ nepřiblížil, pouze jsem slyšel jejich hlasité volání a zahlédl jsem je letět nad korunami stromů, jejichž větve však focení bránily. Na pokraji lesa, těsně u pole, mou pozornost upoutalo hlasité, poplašné a rozčilené volání ptáků. Vydával ho párek strakapouda velkého a při pátrání po důvodu jejich rozčilení jsem objevil v jedné z borovic, nějakých pět až šest metrů vysoko, vydlabaný vchod do jejich hnízdní dutiny. Protože jsem se nehýbal, a strakapoudí projevy nevole mne neodehnaly, odhodlal se po určité době sameček k návštěvě hnízda. V zobáku nesl krmení pro mladé. V okamžicích, kdy staří ptáci umlkli, jsem zřetelně slyšel tlumené volání mladých, vycházející z hnízda. Mláďata musela být ještě malá, protože při krmení z dutiny nevykukovala.

Strakapoud velký Dendrocopos major

Následující dny propršely a tak jsem se při první příležitosti, tzn. v pátek 30.května vypravil ke strakapoudímu hnízdu opět. Nechtěl jsem zmeškat období, kdy mladí strakapoudi již budou vystrkovat při krmení hlavy z dutiny. Obloha byla ještě zatažená těžkými, šedými mraky a pod stromy v lese bylo přítmí. Při příchodu k hnízdu mne opět přivítal varovný křik strakapouda. Volání mláďat z hnízdní dutiny bylo o poznání silnější, než v předchozím případě. U hnízda jsem se zdržel necelou hodinu, zarazilo mne ale, že k hnízdu přilétal krmit mladé pouze sameček, samičku jsem za celou tu dobu nezahlédl. Při pozorování strakapoudů jsem uviděl mezi stromy na obloze siluetu luňáka červeného (Milvus milvus), kterého jsem na této lokalitě zahlédl již několikrát. Vyšel jsem proto z lesa na volné prostranství a pokoušel se luňáka vyfotit. K prvnímu dravci se zakrátko připojil druhý, a oba poletovali dobré dvě minuty několik desítek metrů nade mnou.

Luňák červený Milvus milvus Luňák červený Milvus milvus

Luňák červený patří k našim nejvzácnějším dravcům. Jan Hanzák v knize Světem zvířat, II. Díl – 1. Část, Ptáci, vydané v roce 1963 uvádí: „Z Čech nemáme v současné době žádné zprávy o jeho hnízdění. Luňák červený je pták teplých nížin, a proto se s ním můžeme častěji setkat na jižní Moravě a na jižním Slovensku, odkud máme i doložené údaje o hnízdění.“ Za uplynulých padesát let došlo u nás k mírnému zvýšení početnosti těchto ptáků, přesto se v současné době odhaduje, že v České republice hnízdí maximálně 70 až 100 párů luňáka červeného.

Luňák červený Milvus milvus

Luňáka červeného snadno rozeznáme od jiných dravců. Je o něco větší než káně lesní a má dlouhý, hluboce vykrojený ocas. Vykrojení je patrné i pokud je ocas rozevřen. Křídla má oproti káni štíhlejší a při pohledu zespoda jsou dalším důležitým rozpoznávacím znakem bílá péra na spodní straně ruční části křídel, tzn. zřetelné světlé skvrny kousek od konců křídel.

Včelojed lesní Pernis apivorus Včelojed lesní Pernis apivorus Včelojed lesní Pernis apivorus

Při zpáteční cestě jsem musel přejít pruh pole, široký asi 200 metrů. Zde jsem vyplašil dravce, který seděl ve vrcholku stromu na okraji lesa. Dravec začal kroužit v sílícím studeném větru pod zamračenou oblohou. Myslel jsem, že je to káně a přes nepříznivé povětrnostní a světelné podmínky jsem pořídil několik snímků. Při prohlížení zvětšených fotografií v počítači jsem znejistěl. Fotografie nejsou příliš kvalitní, mají spíše dokumentační hodnotu, domnívám se ale podle delšího ocasu, delšího krku, menší hlavy a štíhlejšího zobáku, že by to mohl být včelojed lesní (Pernis apivorus), další poměrně vzácný dravec, jehož populace u nás dosahuje asi desetinásobku počtu luňáka červeného, tzn. 700 až 1000 hnízdních párů.

Co ještě dodat? Když jsem se vydal fotografovat krkavce, nafotil jsem hnízdící strakapoudy. Když jsem se vydal fotografovat strakapoudy, nafotil jsem luňáky. Co si mám naplánovat na příště, aby se mi podařilo nafotit krkavce?

5.6.2014 Dodatek

Dnes jsem fotil za přijatelnějších světelných podmínek. Vysoko na obloze kroužili dva včelojedi (teď už jsem si tím téměř jist). I když z velké vzdálenosti, fotografie je přeci jen alespoň trošku kvalitnější a jsou vidět typické znaky včelojeda, např. tmavý zadní lem křídla.

Včelojed lesní Pernis apivorus

[nahoru]

[zpět]

 

16.05.2014. Škodná?

Dnes jsem našel na poli zastřelenou lišku. Musela být zastřelena nedávno, možná v právě uplynulé noci, určitě ne dříve než před jedním, maximálně dvěma dny. Ležela několik desítek metrů od posedu, je tedy jasné, kdo ji má na svědomí. Otázkou je, proč zde střelec lišku nechal ležet a neodnesl si ji sebou.

Podle vyhlášky č. 245/2002 Sb. „O době lovu jednotlivých druhů zvěře a o bližších podmínkách provádění lovu“, nemá liška, na rozdíl třeba od kunovitých šelem, žádnou dobu hájení a obávám se, že i kdyby ji měla, výsledek by byl stejný. Většina myslivců prostě neodolá, pokud dostane na mušku zvíře, které má buď tesáky, nebo zahnutý zobák, ať už je zákonem chráněné, nebo ne.

Zastřelená liška

Zastřelenou lišku jsem neprohlížel, abych zjistil její pohlaví, nechtěl jsem na ní sahat holou rukou. Jisté však je, že v půli května většina zvířat pečuje o mladé. U lišek tomu asi nebude jinak a zastřelení samice znamená jistou smrt hladem i pro její mláďata. Lišky jsou našimi největšími predátory, jestliže nepočítáme jednoho medvěda, který se občas zatoulá ze Slovenska do Beskyd, nebo několik rysů na Šumavě. Nemají proto v přírodě žádné přirozené nepřátele a jejich počty je zapotřebí poněkud tlumit, ale střílení lišek i v období rozmnožování mi připadá přinejmenším barbarské.

Z diskusí na internetu, např. na mysliveckém fórum je vidět, že tento problém si uvědomují i mnozí myslivci. Co je však zarážející, že všichni unisono nazývají lišky škodnou. Na internetu lze také nalézt účelové informace o tom, jak jsou u nás lišky přemnožené. Dokonce snad až dvacetkrát. Takové tvrzení je samozřejmě naprosto nesmyslné. Počty divokých zvířat jsou v přírodě dány především úživností prostředí. K přemnožení nějakého druhu může dojít pouze za mimořádně příznivých podmínek, zejména když má dostatek, resp. nadbytek potravy, a to pouze po přechodnou dobu. Kdyby se u nás lišky přemnožily dvacetinásobně, během několika málo týdnů by vyhubily veškerou svou potenciální kořist a následně by pošly hlady. Tak už je to v přírodě zařízeno. Příroda má své samoregulační mechanismy a není-li příliš narušena lidskou činností, postará se sama o zachování rovnováhy.

Dělení živých organizmů na užitečné a škůdce má své historické kořeny. Je to důsledek nejenom přežívajících tradic, ale i celého našeho vzdělávacího systému a našeho příliš jednostranného, zjednodušeného a sobeckého vztahu k přírodě. V jednadvacátém století bychom se už měli od takovýchto předsudků oprostit. Vždyť každý živočich i rostlina mají v ekosystému svou zcela nezastupitelnou roli, kterou mi mnohdy ani nedokážeme (nebo nechceme) pochopit, a přispívají k vytváření a udržování křehké přírodní rovnováhy. Chceme-li na naší planetě udržet alespoň zbytky přírody, musíme změnit od základu náš postoj k ní. Obávám se, že se jedná o běh na dlouhou vzdálenost, a že bude trvat několik generací, než k nějakému obratu v našem vztahu k přírodě dojde. Musíme však začít hned a nejlépe u dětí, dospělé už těžko předěláme. A to by měl být úkol pro náš vzdělávací systém.

[nahoru]

[zpět]

 

18.03.2014. Na Everest bez kyslíku

Špičkoví horolezci, kteří v Himalájích zdolávají osmitisícové vrcholy, si zakládají na tom, že vrcholů dosahují bez pomoci kyslíkových masek a na své kolegy, kteří se bez kyslíkové výpomoci neobejdou, se dívají poněkud s despektem.

V médiích se často objevují nádherné fotografie živočichů z kategorie Wildlife, či Nature Photo, u kterých můžeme jen tiše závidět, že nám se něco takového nafotit nepodařilo a asi nikdy nepodaří. Mnohé z těchto snímků byly jistojistě pořízeny v nefalšované, divoké přírodě a stály autora spoustu námahy, času a někdy i útrap, podobně jako horolezce výstup na Everest bez kyslíku.

Mnoho dalších nádherných fotek bylo ale pořízeno například s využitím ochočených zvířat, nebo v oborách, zooparcích, případně zoologických zahradách. Rozhodně takovéto fotografie neodsuzuji, ani se na ně nedívám s despektem a rád se jimi pokochám, přesto dávám přednost snímkům nenaaranžovaným, autentickým z divoké přírody, snímkům pořízeným „bez pomoci kyslíku“, i když třeba s horší technickou kvalitou. Možná, že by proto mělo být věcí cti každého fotografa živé přírody, aby při publikování nahraných snímků na tuto skutečnost taktně upozornil. Ostatně, někteří z fotografů již tento přístup praktikují.

[nahoru]

[zpět]

 

28.02.2014. Ministerstvo životního prostředí a "Program péče o bobra evropského v ČR"

V prosinci 2013 vypracovalo Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství tzv. Program péče o bobra evropského v České republice

9.prosince 2013 byla na stránkách Ministerstva životního prostředí zveřejněna informace o dokumentu "Program péče o bobra evropského v České republice" - viz. http://www.mzp.cz/cz/news_131209_program_pece_o_bobra.

Podle tohoto programu bude území České republiky rozděleno do tří zón. Dosavadní úroveň ochrany bude zachována jen v zóně A, která bude mít rozlohu pouhých 1,2 % území republiky.
V zóně B s rozlohou 85,5 % území ČR bude přistupováno k ochraně bobrů individuálně podle rizika závažných škod způsobených bobry a podle zájmu na hospodářském využití území. Jinými slovy, o osudu bobrů v této zóně budou rozhodovat úředníci státní správy.
V zóně C (rozloha 13,3 %), která bude vymezena v jižních Čechách, budou bobří populace cituji „aktivně eliminovány“.

Plný text programu ve formátu pdf naleznete zde.

Ministerstvo životního prostředí, zdá se, opět nezklamalo a dostálo své pověsti. Dokument byl vypracován v tichosti, bez širší diskuze s odbornou i laickou veřejností (alespoň já jsem žádnou diskuzi nezaznamenal). Přestože jsem pouhý laik bez přírodovědeckého vzdělání, zdají se mi některé pasáže tohoto programu péče přinejmenším diskutabilní, i když pravděpodobně nedokáži být zcela nestranný, protože jednu bobří rodinu již více než rok pozoruji a fotografuji.
Argumentovat s tím, že cituji: „V intenzivně hospodářsky využívané krajině mohou být problémem jeho potravní aktivity (kácení dřevin, konzumace rostlin, včetně zemědělských plodin)“, je poněkud neseriózní a zavádějící, protože bobr kácí pouze hospodářsky nevýznamné stromy s měkkým dřevem (topol osika, mladé výhonky vrb, apod), konzumace pobřežní vegetace je spíše užitečnou, než škodlivou činností a konzumace zemědělských plodin při daném počtu bobrů je naprosto zanedbatelná. Navíc bobří činnost se omezuje pouze na těsnou blízkost vodních ploch, do vzdálenosti větší než cca. 20 m od vody se bobři odvažují jen zcela výjimečně.

Samozřejmě mnohem závažnější jsou stavební aktivity bobrů, např. hloubení nor v ochranných hrázích, které mohou v některých případech skutečně způsobit značné škody. Přesto, zkusme se na celou věc dívat ne z pozice pánů tvorstva, ale člověka jakožto součásti přírody. Nepomáhá snad bobří činnost, zejména na horních a středních tocích řek, zvýšení retenční schopnosti krajiny? Možná je to jedna z cest, která společně s dalšími opatřeními ve využívání krajiny a přírody povedou k omezení, případně dokonce k eliminaci vzniku povodní. Nebo je lepší velkou část krajiny zabetonovat a vyasfaltovat a potom se divit, že ničivé povodně stále častěji devastují území podél řek?

Argumentů pro i proti by se našlo určitě ještě hodně a zaplnily by několik stran. V zájmu stručnosti a přehlednosti se proto omezím pouze na jednu námitku, týkající se rozdělení území naší republiky do zón:
Rozsah zóny A je podle mého názoru velice malý, bobří populace bude rozbita do několika izolovaných ostrůvků se všemi negativními důsledky, vyplývajícími z této izolace. Navíc značná část zóny A leží v cestě plánovaného a dnes tolik diskutovaného kanálu Dunaj-Odra-Labe. A co se týče zóny B, při současné úrovni státní správy a rozsahu „lobbování“ v českých a moravských zemích mám o další osud bobrů u nás vážné obavy. Doufám, že se nedočkáme toho, že si nabobové v drahých restauracích budou objednávat pokrmy z bobřích ocasů jenom proto, aby ukázali, že na to mají.

[nahoru]

[zpět]