Bobři v Plzni

  • [zpět]
  • Část 1 - Po bobřích stopách
  • Část 2 - Na číhané
  • Část 3 - U bobří nory
  • Část 4 - Bobří rodina
  • Část 5 - V údolí "Bobří řeky"
  • Část 6 - Setkání s vydrou
  • Část 7 - Klid před bouří
  • Část 8 - Lidský faktor
  • Část 9 - Bez happy endu
  • Část 5 - V údolí "Bobří řeky"

    Pojmenování „Bobří řeka“ jsem si vymyslel pro jednu z plzeňských řek, abych se vyhnul nutnosti bližší identifikaci místa, kde bobři žijí, a rozhodně nemá nic společného s panem Foglarem ani s jeho románovými hochy. Řeka se klikatí v širokém, poměrně mělkém údolí, obklopena obdělávanými poli, přičemž nejbližší les je v nedohlednu, vzdálen několik kilometrů. Je pozoruhodné, kolika živočišným druhům i za těchto okolností poskytuje útočiště neširoké říční koryto, lemované pouhými pár metry neobdělávané země po obou jeho březích.

    řeka river řeka river řeka river

    Břehy řeky jsou porostlé stromy, mezi nimiž převládají různé druhy vrb (například vrba křehká a vrba bílá), olše lepkavá a v menší míře i topol osika. Některé z vrb jsou letité, vysoké dvacet i více metrů, s kmeny o průměru větším než jeden metr, pokrytými tlustou, hluboce zvrásněnou kůrou, jiné jsou naopak nízkého, křovitého vzrůstu. Staré stromy jsou již většinou poznamenány zubem času. Jejich kmeny uvnitř trouchniví a vznikají tak dutiny, které jsou ideálními skrýšemi pro různé živočichy, zejména ptáky. Takto narušené stromy nejsou dlouhodobě schopny odolávat náporům větrů, jejich větve, někdy i velmi tlusté, se v silných poryvech větrů lámou a na březích poté zůstává pouhé torzo toho, co kdysi bylo mohutným, košatým stromem. Místy jsou stromy doplněny neproniknutelnými křovinami, jinde do větví vzrostlých stromů šplhají girlandy lián divokého chmele otáčivého, ozdobené koncem léta a počátkem podzimu měkkými, žlutozelenými šišticemi. Země je na obou březích, zejména koncem jara a v létě pokryta hustou vegetací, jejíž podstatnou část tvoří kopřivy dvoudomé, sahající mnohdy až do výše hlavy dospělého člověka. Kopřivy společně s dalšími rostlinami, jako je třeba ostružiník, tvoří těžko prostupnou zelenou bariéru, ztěžující přístup k řece.

    Nutrie říční Myocastor coypus

    Bobří rodina tu žije v úseku dlouhém zhruba dva kilometry, vymezeném dvěma říčními jezy. Kromě bobra se ve zmiňovaném úseku vyskytují i další velcí vodní hlodavci, a to nutrie říční (Myocastor coypus) a ondatra pižmová (Ondatra zibethicus). Oba tyto druhy nejsou v naší přírodě druhy původními, ale byly sem zavlečeny člověkem. Nutrie říční pochází z Jižní Ameriky, kde žije především v subtropech a v teplejších oblastech mírného pásma. Do našich vod se rozšířila jednak útěky z chovů kožešinových zvířat a asi také jejich vypouštěním z chovů do volné přírody, když chovatel již nechtěl, nebo nemohl v chovu dále pokračovat.

    Nutrie říční Myocastor coypus

    Nutrie je menší než bobr, velikosti přibližně kočky domácí, je ale zavalitější než kočka a má úzký, téměř lysý, řídkými chlupy porostlý ocas. Podobně jako bobr je vázána na vodní prostředí a životu v něm je dobře přizpůsobena. Na zadních končetinách má plovací blány, nozdry a oči má posunuty na vrchol hlavy. Buduje si nory ve březích se vchody těsně nad vodní hladinou. Tam, kde to není možné, si staví shora krytá hnízda z rákosí, orobince a jiných vodních rostlin. Živí se listy, stonky, oddenky a kořeny vodních rostlin. Nutrie údajně nemají omezenou dobu rozmnožování, mladé rodí 2 až 3x ročně a to i v zimě. Doba březosti je udávána na 130 až 132 dní. Pro svůj hebký a kvalitní kožich byla v Jižní Americe hojně lovena a její stavy tam byly silně redukovány. V současné době, kdy kožichy z nutrií nejsou zrovna v módě, jejich stavy u nás ve volné přírodě prudce rostou. Zajímavé také je, že se dokázaly adaptovat i na naše zimy. Dlouhé, tuhé zimy jim sice nesvědčí a dochází při nich k redukci jejich populace, ale zimy mírnější, jak je známe zejména z posledních let, dokáží celkem dobře přestát.

    Nutrie říční Myocastor coypus

    Nutrie jsou aktivní nejenom v noci, ale často i přes den a proto je při procházkách podél řeky můžeme občas zahlédnout. Lidé si je často pletou s bobry a domnívají se, že pozorovali bobry a ne nutrie. Přestože v řece uplynulo již mnoho vody od chvíle, kdy se nutrie dostaly ze zajetí zpět do volné přírody, a za tu dobu se jich vystřídala už řada generací, je na nich stále znát, že jejich prapředkové byli chováni v zajetí. Nutrie rozhodně nejsou nijak přehnaně plaché, spíše naopak. Lidskými měřítky posuzováno mi jejich chování někdy připadalo dokonce až vlezlé či drzé.

    Nutrie říční Myocastor coypus

    Nutrie se chovaly stejně nebojácně nejenom poblíž mého stanoviště, kde si na mou přítomnost už mohly zvyknout, ale i jinde podél řeky, hned při prvém setkání. Vzpomínám si na jeden květnový podvečer. Jakmile mne nutrie zahlédla ještě za světla přicházet, připlavala do mé blízkosti a ani to jí nestačilo - vylezla na břeh a přišla až ke mně. Dokonce jsem ji musel odhánět od batohu, který jsem odložil opodál. Neochotně popošla několik metrů a začala se pást na zelené vegetaci. Zůstala poblíž mne téměř hodinu, zatímco já chodil po břehu a fotil bobry v řece u protějšího břehu, pak ji to přestalo bavit a odplavala. Jindy si nutrie nerušeně pochutnávala na jablkách, položených několik metrů ode mne. Protože jsem chtěl několik jablek zachránit pro případnou bobří návštěvu, popošel jsem k jablkům a sehnul se pro ně. Nutrie s jedním jablkem v zubech jen neochotně ucouvla asi o dvacet centimetrů a výhružně na mne přitom vrčela, svého jablka se však nevzdala.

    Nutrie říční Myocastor coypus bobr evropský Castor Fiber

    Při pozorování bobrů mne nutrie rušily nejenom tím, že mi často sežraly jablka, přichystaná pro bobra, ale i svým pohybem v řece. Ono rozpoznat na dálku, zda v řece plave nutrie, nebo bobr, není někdy jednoduché ani ve dne, natož v noci. Nutrie je sice podstatně menší než dospělý bobr, ale pokud nemáme možnost porovnání, může dojít snadno k omylu. Na souši lze samozřejmě nutrii od bobra rozeznat podle ocasu, ve vodě je nám tohle rozpoznávací znamení k ničemu a tak se musíme spolehnout na jiné znaky. Nutrie při plavání „vyčnívá“ z vody více než bobr a její hřbet je vidět v celé délce až k ocasu, na rozdíl od bobra, jehož zadní část hřbetu je ponořena ve vodě. Hlavním rozpoznávacím znakem ale zůstává hlava. Bobří hlava má zhruba trojúhelníkový profil s jedním vrcholem na čenichu, zatímco nutrie má hlavu kratší a u čenichu jakoby useknutou, takže má spíše lichoběžníkový tvar. Důležitým rozlišením je také poloha očí. U nutrie jsou oči posunuty blíže k uším, kdežto u bobra jsou o něco blíže k čenichu. A pokud máme možnost pozorovat tato zvířata opravdu zblízka, což se v přírodě asi těžko naskytne, uvidíme, že nozdry na čenichu bobra směřují do stran, naopak u nutrie směřují více dopředu. Nutrie také mají, na rozdíl od bobra, srst v okolí čenichu světle šedé až bílé barvy.

    Nutrie říční Myocastor coypus bobr evropský Castor Fiber bobr evropský Castor Fiber

    Při pátrání po bobří noře jsem objevil dalšího vodního hlodavce a sice ondatru pižmovou. Také tento živočich není v naší přírodě původní a byl k nám zavlečen z Ameriky, pro změnu z té severní. Jako cenné kožešinové zvíře ji v r. 1905 nechal vysadit hrabě Colloredo-Mansfeld na svém panství nedaleko Dobříše, odkud se brzy rozšířila nejenom do Čech, ale i do okolních zemí. Žije na březích stojatých i tekoucích vod a je aktivní především brzy ráno a za soumraku. Živí se převážně rostlinnou potravou, ale nepohrdne ani škeblemi, leklými či malými nemocnými rybami. Na rozdíl od bobra či nutrie nemá plovací blány na zadních končetinách.

    Ondatra pižmová Ondatra zibethicus

    Je to nejmenší z trojice hlodavců bobr, nutrie a ondatra. Malé, hbité, převážně býložravé zvířátko, velikostí i vzhledem podobné vzrostlému potkanu. Tělo má dlouhé 30 až 45 cm, ocas 20 až 25 cm, dosahuje váhy 1,2 až 1,6 kg, výjimečně i více. Má hustou srst, která nepropouští vodu; kožešina z ondatry se nazývá bizam. Ocas je téměř lisý, ze stran zploštělý. Ušní otvory může ondatra uzavřít. Podobně jako nutrie si vyhrabává nory ve březích, za příhodných podmínek si buduje kupovitá hnízda z rákosu a orobince, plovoucí po vodní hladině. Páření začíná u ondater v březnu či v dubnu, doba březosti je až 30 dní a mladé mohou mít třikrát až čtyřikrát ročně.

    Ondatra pižmová Ondatra zibethicus Ondatra pižmová Ondatra zibethicus

    Prvně jsem ji zahlédl za soumraku jednoho slunečného dne, kdy vyplula z nory a usadila se na starém torzu kmene stromu, částečně potopeném ve vodě, porostlém mechem a trávou. Byla necelých patnáct metrů ode mě, ale neměla o mně ani tušení. Potom vklouzla do vody a plavala poděl břehu směrem ke mně. Až nějaké dva metry ode mne si mne všimla, zastavila se ve vodě a chvíli na mne nevěřícně koukala. Potom vyhodnotila situaci jako nebezpečnou a po hlavě zajela pod vodu, aby se vynořila až u protějšího břehu. Později jsem zaregistroval její přítomnost i v další lokalitě. Předpokládám, že podobně jako nutrie, je i ondatra rozšířena po celém toku řeky, je ale poměrně plachá a žije více skrytě než nutrie.

    Ondatra pižmová Ondatra zibethicus Ondatra pižmová Ondatra zibethicus

    Je zajímavé, že bobr, nutrie i ondatra se vyskytují na stejném místě ve stejném čase a nijak viditelně si nepřekáží; alespoň jsem neviděl, že by mezi nimi došlo k nějakému konfliktu, až na jednu výjimku, popsanou v článku Bobr oloupil ondatru. Ve vodě se bobr s nutrií, nebo i s ondatrou, míjí zdánlivě netečně, ve vzdálenosti několika metrů.

    bobr evropský Castor Fiber Nutrie říční Myocastor coypus bobr evropský Castor Fiber Nutrie říční Myocastor coypus bobr evropský Castor Fiber Nutrie říční Myocastor coypus

    Několikrát jsem pozoroval, že nutrie následovala bobra na břeh. Proč? To je mi záhadou. Jednou se nutrie vydala na břeh v bobřích stopách právě ve chvíli, kdy se bobr už vracel zpátky s ukousnutou větví. Chvíli na sebe bez hnutí koukali, potom nutrie uznala, že je slabší a zacouvala do řeky. Také nevím, proč nutrie občas konzumují „zbytky“ po bobrech. Pozoroval jsem, jak nutrie ohlodávala větvičku již dříve oholenou bobrem do běla – o tom píšu v závěru druhé části „Na číhané“. Jindy jsem viděl nutrii okusovat třísky, vyprodukované bobrem při porážení stromu.

    Nutrie říční Myocastor coypus Nutrie říční Myocastor coypus

    Výčet savců, kteří tu žijí, ale nekončí vodními hlodavci. Když jsem ráno po nočním sněžení hledal na březích známky bobří přítomnosti, kráčel jsem několik kilometrů v liščích stopách. Liška asi nad ránem neslídila po bobrovi, ale po něčem menším. Taková nutrie, nebo ondatra, případně myš, by pro ni byla určitě vítanou kořistí. Ve sněhu jsem také objevil stopy kuny, jednoho večera se kuna dokonce mihla po břehu. Na okolních polích žijí stádečka srnčí zvěře, v pobřežních porostech se ukrývají i nepočetní zajíci. Ze savců je ale určitě nejvzácnějším obyvatelem řeky vydra říční, které věnuji samostatný článek. Z lasicovitých dravců nesmím zapomenout ani na vydřího konkurenta, norka amerického, druh v naší přírodě nepůvodní, invazní.

    Srnec obecný Capreolus capreolus Zajíc polní Lepus europaeus

    Z ptáků si kromě dříve zmíněných kachen divokých a zimujících kormoránů velkých, všudypřítomných kosů, drozdů zpěvných i kvíčal, sýkorek koňader, modřinek i babek, zaslouží pozornost malí střízlíci, šoupálkové, červenky, pěnice černohlavé a mlynaříci dlouhoocasí. Z datlovitých ptáků zde žije strakapoud velký, žluna zelená i vzácnější žluna šedá. Koncem zimy, v únoru, jsem tu viděl i na naše poměry obrovské, tzn. více než stočlenné hejno čížků lesních, přilákaných sem zřejmě semeny v šišticích olší. Pobřežní vegetace ovšem skýtá útočiště i dalším ptačím druhům, z nichž mnohé ani nejsem schopen určit.

    Kachna divoká Anas platyrhynchos Červenka obecná Erithacus rubecula Žluna šedá Picus canus Kukačka obecná Cuculus canorus

    Na jaře a v létě se tu ozývá kukačka obecná, zalétává sem volavka popelavá, občas i čáp bílý, hnízdící někde v okolí. Tím ale není seznam ptáků, kteří tu žijí, nebo v některém ročním období nalézají azyl, zdaleka vyčerpán. Na březích řeky hledají úkryt z přilehlých polí i poslední z přeživších bažantů obecných, vysoko ve vzduchu krouží káně lesní, přes řeku přelétají hluční krkavci velcí a v blízkosti vody poskakují konipasi bílí i luční. Kromě kachen můžeme na hladině řeky zahlédnout potápky malé, v zimním období jsem pozoroval i slípky zelenonohé a labutě. Ze vzácnějších a ohrožených druhů se občas nízko nad hladinou mihne kovově lesklý ledňáček říční, kterého jsem zde vídal dlouhodobě. Jedenkrát se mi podařilo nafotit, bohužel pouze z větší vzdálenosti, pisíka obecného. Nad vodní hladinou předvádí svou obratnost vlaštovky obecné společně s jiřičkami obecnými, které za teplých dnů a večerů po západu slunce vystřídají ještě obratnější, hmyz lovící netopýři (což samozřejmě nejsou ptáci, ale savci).

    Šoupálek krátkoprstý Certhia brachydactyla Pisík obecný Actitis hypoleucos

    Ve večerních hodinách jsem několikrát zahlédl sovu, když neslyšně prolétala mezi vzrostlými stromy. Dokonce jednoho únorového večera, při čekání na bobra, se těsně přede mnou ze tmy tiše vyloupl větší stín, mířící přímo na mou hlavu. Na poslední chvíli, asi tři metry ode mně, prudce změnil směr a odletěl. Při této obrátce jsem jasně rozeznával světlé břicho a světlý spodek křídel. Sova na noční výpravě. Jaký druh, to jsem samozřejmě nepoznal. I kdybych byl odborníkem na sovy, asi bych ve tmě během jedné, či dvou vteřin nerozeznal, o jakou sovu se jedná. Rád bych ale věděl, kdo se tehdy lekl více, zda já nebo sova.

    Ledňáček říční Alcedo atthis

    V řece žijí ryby a soudě podle počtu jejich predátorů asi dost hojně. Pod hladinu však nevidím a na jejich přítomnosti mohu usuzovat pouze podle určitých známek, kterými se projevují na vodní hladině, ať už je to čeření hladiny, plavou-li nehluboko pod ní, vypouštění bublinek nebo občasný výskok některé ryby nad hladinu při lovu hmyzu. Které druhy ryb v „Bobří řece“ žijí z těchto projevů nepoznám, ani jsem tuto otázku nekonzultoval s rybáři, předpokládám však, že to budou druhy obvyklé v našich řekách, od plotic přes kapry až po sumce.

    Motýlice obecná Calopteryx virgo

    Obojživelníky a plazy jsem u řeky nezahlédl žádné, pouze jsem sporadicky zaslechl za jarních nebo letních večerů hlasy žab. Hmyz a bezobratlé raději vynechám. Sice rozeznám komára od mouchy, jinak jsou ale moje znalosti v této oblasti dost omezené. Z hmyzích druhů mne svým vzhledem zaujaly motýlice obecné z řádu vážek, zvláště pro svou kovově modrou, či modrozelenou barvou. Na jejich focení si velmi dobře vzpomínám, protože létaly kousek nad hladinou a abych je mohl zachytit, musel jsem se k nim spustit po příkrém, asi čtyři metry vysokém, trávou porostlém břehu. Při focení mi neustále sklouzávaly boty po kluzkém břehu do vody a já tak balancoval těsně nad hladinou s obavami, abych nenamočil, nebo neutopil fotoaparát. A když jsem se drápal zpět nahoru, připadal jsem si jako Sisyfos – udělal jsem vždy dva, tři kroky vzhůru a poté sklouzl zpět. Nakonec jsem sice uspěl, ale vyškrábal jsem se nahoru úplně propocený a vyčerpaný.

    [zpět] [ < ] 1 2 3 4   5   6 7 8 9    [ > ]