Kocourek Nebojsa

Kocour

  • [zpět]
  • Část 1 - První dny
  • Část 2 - Výchova kočičího dítěte
  • Část 3 - Spánek, chléb a hry
  • Část 4 - První sníh
  • Část 5 - Hrátky s Alešem
  • Část 6 - Nebojsa a Maruška
  • Část 7 - Doba dospívání
  • Část 8 - Dodatek - fotografování kotěte
  • Část 2 - Výchova kočičího dítěte

    Výchova kočičího dítěte to je, i když to tak na první pohled nevypadá, náramně náročná a komplikovaná záležitost. Normálně, pokud koťátko vyrůstá v kočičí rodině, učí se kočičí dovednosti od své maminky a hraje si se svými bratříčky a sestřičkami. A taková hra je pro něj především školou. Zdokonaluje se tak v pohybu, v rychlosti, zlepšuje si postřeh, hbitost a jiné vlastnosti, které dospělé kočky potřebují. Nebojsa však byl sám mezi lidmi. A my, ať jsme dělali, co jsme dělali, jsme mu jeho kočičí maminku ve všem nahradit nemohli. Dali jsme mu sice najíst, poskytli ochranu, měl kde spát a byl v bezpečí a v teple. Jak jsme mu ale mohli ukázat, jak se má neslyšně plížit za kořistí, nebo jak má vyšplhat na strom? Jak jsme mu mohli předvést, jak se správně chytá myš? Naštěstí je to v přírodě zařízeno tak, že plno dovedností mají kočičky vrozeno, že se jim nemusí učit, ale pouze se v nich zdokonalovat. Říká se tomu vrozené instinkty a pudové chování. A proto se každé kotě, i když třeba vyrůstá společně s pejsky, umí chovat jako kočička a nechová se jako pejsek.

    kotě

    Takové malé koťátko musí zvládnout spoustu věcí. Nejdříve ze všeho jídlo a spaní, potom hned používání kočičího záchodu. Brzy nato očistu olizováním srsti, mávání ocasem, ukrývání se, hrbení a naježení se, výstražné vrčení, škrábání a kousání. K tomu ještě běhání a skákání, plížení se a lezení na stromy. Jak vidíte, je toho hrozně moc. A to jsem ještě určitě na mnohé zapomněl.

    kotě

    Všechny tyhle důležité věci musí zvládnout v kratičkém čase kočičího dětství, které trvá jen několik měsíců. Ve stáří jednoho roku jsou již kočičky dospělé. Navíc kočky většinu dne prospí a malá koťátka nejsou výjimkou. Na učení jim tak zbývají pouze krátké přestávky mezi spánkem. Nebojsa byl ale téměř vzorné dítě. Byl učenlivý a pilný a v učení dělal velké pokroky. Bylo potěšením sledovat, jak se den ode dne zdokonaloval.

    kotě

    Jednou z prvních vrozených dovedností, kterou si Nebojsa osvojil, a to hned, jakmile se v novém prostředí začal cítit spokojený a v bezpečí, byla péče o srst a o celkovou čistotu jeho těla. Kočičky se nemyjí vodou jako lidé, ale čistí se zvláštním kočičím způsobem. Olizoval si srst svým drsným, červeným jazykem a kam nedosáhl, pomáhal si jinak. Nejdříve si olízal přední pacičku a když byla dostatečně navlhčena, pečlivě si touto pacičkou otíral místa pro jazýček nepřístupná, například uši, čelo, nebo temeno hlavy. Péči o svůj zevnějšek věnoval Nebojsa značnou část svého času, tedy času, kdy zrovna nespal. Čistil se často i dlouhé minuty, až bílá místa na jeho srsti zářivě svítila.

    kotě

    Pokud bylo hezké počasí, brávali jsme Nebojsu v jeho krabici - pelíšku na čerstvý vzduch na zahradu. Tam z krabice chvíli vykukoval přes její okraj, občas se přikrčil, přelétal-li nad ním nějaký pták, ale po chvilce se z krabice vyškrábal a vydával se na průzkum nejbližšího okolí. Všechny kočky jsou zvědavé, ale Nebojsa byl ve zvědavosti přímo přeborník. Vůbec nic neuniklo jeho pozornosti. Každou věc nejdříve pečlivě očichal, potom se pokusil do ní kousnout, není-li to k snědku, u menších věcí pacičkou zkusil, zda se tím dá pohnout. Pokud ano, pak to byla hračka, se kterou si mohl hrát. Nejvíce si vyhrál se spadaným listím, jako hračka mu posloužily i květiny kývající se ve větru, mulčovací kůra, nebo houbička na nádobí, kterou jsme mu omývali a otírali tlamičku. A když se trochu rozdováděl, vrhal se jako pravý bojovník na všechno, co se hýbalo. Většinou to byly naše nohy a ruce. Jeho kousnutí sice ještě příliš nebolelo, ale drápky už měl pěkně nabroušené. Když mi vyskočil na nohu a drápal se po nohavici kalhot vzhůru, zatínal drápky nejenom do nohavice, ale i do kůže, která byla pod ní. A protože to byla má vlastní kůže, docela to bolelo a proto jsem Nebojsu s nohavice s velkým chvatem odtrhával obdobným způsobem, jakým se odtrhávají na kůži přisáté pijavice.

    kotě

    Jakmile Nebojsa trochu vyrostl a zesílil, naučil se běhat tak rychle, že už byl rychlejší než já. Připomínal mi dálkově ovládané autíčko: rychlý rozběh, zakmitání nožičkami v rychlém běhu a prudké zastavení. Jeho vztyčený ocásek přitom vypadal jako prutová anténa. Jen ten dálkový ovladač na jeho ovládání mi chyběl. Proto jsem také začal říkat, že neběhá, ale jezdí. Při chůzi, ať už někde v místnosti, nebo na zahradě, jsem musel neustále dávat pozor, abych na něj nešlápl. Jak mne někde zahlédl, zdvihl ocásek a „vjel“ mi pod nohy. Kdyby pod nohy, nebo vedle nohy! Doslova mezi nohy. Nedělal přitom ale nic jiného než to, co je všem kočičkám vrozeno. Snažil se mi tak kočičí řečí vyjádřit svou přízeň. Se zdviženým ocáskem na znamení přátelství se mi chtěl otírat o nohy. Říká se tomu lísání. Abych mu neublížil, musel jsem pak chodit s nohama široce rozkročenýma jako opilý námořník. Přesto se stalo, že jsem jej občas neúmyslně šlápl. Naštěstí jsem mu tím nikdy nějak vážněji neublížil. Pouze vykvikl bolestí, utekl ode mne, ale za chvíli ho to přebolelo, zapomněl na vše a nepoučen si to namířil opět rovnou mezi moje nohy. Občas se přiřítil naprosto neočekávaně a tak rychle, že jsem nestačil zareagovat a zakopl o něj. Odletěl přitom od mé nohy jako odkopnutý míček, někdy přidal i pár kotrmelců. Okamžitě se ale oklepal a přiběhl zpět, jakoby se nic nestalo.

    kotě

    Několikrát, když mi na zahradě překážel při práci, jsem si jej spíše z legrace strčil do kapsy u montérkové blůzy. Z kapsy mu vykukovala pouze hlavička a vypadal tak jako malý klokánek. Chvíli takto ukryt v kapse vydržel a zvědavě pozoroval, co dělám a udiveně se rozhlížel po okolí. Po několika minutách ho to však přestalo bavit a začal se sápat z kapsy ven. Tohle jsem s ním ale mohl provádět pouze v prvních týdnech; potom již vyrostl natolik, že se mi do kapsy nevešel.

    Jedna věc mne na Nebojsovi udivovala. Když dováděl, častokrát se stalo, že v plné rychlosti vrazil do nějaké překážky, například do zahradního nábytku, a to někdy i přímo hlavou. Těch ran co tak schytal! Kdyby se to přihodilo mně, odnesl bych to přinejmenším velkou boulí na hlavě, ne-li něčím horším, možná i otřesem mozku. Rozhodně bych poté neměl chuť pokračovat ve hře. Nebojsovi takové rány zřejmě vůbec nevadily, protože skotačil dál, jakoby se nic nestalo.

    kotě

    Asi po týdnu se už ale dokázal zadními pacičkami natolik odrazit, že se na jeden schod vydrápal a za dalších několik dní již pro něj schody nebyly nezdolatelnou překážkou. Nahoru se vždy vydrápal a skoky dolů ze schodů končily přistáním na čumáčku a v kotrmelcích. Padal však tak šikovně, že si nikdy neublížil. A pokud ho to bolelo, nedal to vůbec najevo. Asi po dalších dvou týdnech, když trochu povyrostl, naučil se na schody směrem vzhůru vyskakovat a také seskakování dolů už zvládal perfektně a nezakončoval je pády. Byl prostě velice šikovný a učenlivý. Jedinou nezdolatelnou překážkou pro něj zůstaly dveře, přesněji zavřené dveře. S těmi si neporadil. Jednou jsem zahlédl, jak skočil na kliku u domovních dveří. Při tomhle skoku ale po klice sklouzl a spadl na schody. Asi si při tom trochu natloukl, protože jsem jej už vícekrát neviděl podobný pokus opakovat.

    Jak čas ubíhal, Nebojsa se vyvíjel, rostl a měnil. Téměř nám uniklo, že jeho oči pomaličku a nepozorovatelně ztratily krásnou, bledě modrou barvu očí malých koťátek a přebarvily se na žluto-zeleno. Na stejnou barvu, jakou mají oči dospělých koček. A změna barvy jeho očí jakoby signalizovala ukončení věku kočičího kojence a batolete.

    [zpět] [ < ]    1   2   3 4 5 6 7 8   [ > ]