Kocourek Nebojsa

Kocour

  • [zpět]
  • Část 1 - První dny
  • Část 2 - Výchova kočičího dítěte
  • Část 3 - Spánek, chléb a hry
  • Část 4 - První sníh
  • Část 5 - Hrátky s Alešem
  • Část 6 - Nebojsa a Maruška
  • Část 7 - Doba dospívání
  • Část 8 - Dodatek - fotografování kotěte
  • Část 1 - První dny

    Objevil se u nás na zahradě jednoho krásného, slunečného, srpnového dne. Byl to den všední, jako každý jiný, přesto přinesl do našeho života velkou změnu. Již asi dva, či tři dny předtím se ze staré kolny, určené ke zbourání, ozývaly divné zvuky. Jakési kvičení, kňourání, a něco, co vzdáleně připomínalo kočičí mňoukání. Snažil jsem se zjistit, co tyto zvuky vydává, jejich původce jsem však v kolně neobjevil, protože záhadné zvuky se ozývaly z nepřístupného místa. A potom si to zčista jasna vykračoval po trávníku před touto kolnou malý kocourek. Tehdy jsme vlastně ještě nevěděli, že je to kocourek. Byl to jenom takový malinký chumáček chlupů, s velkou hlavou a hubeným tělíčkem, ale s krásnýma, světle modrýma očima. Malinké koťátko, které se snad jen před několika dny naučilo chodit. Teď se tu nejistě a nemotorně batolilo v trávě. Přestože tráva byla před několika dny nakrátko ostřihána, sahala mu až po bříško a znesnadňovala mu už tak neohrabanou chůzi.

    kotě

    Koťátko se snažilo běhat za vším, co se hýbalo. Bylo vystrašené, hladové, nešťastné a žalostně mňoukalo. Volalo svou maminku, ta se ale neobjevovala a koťátko mělo hrozitánský hlad a bylo strašně opuštěné. A hlad to byl, který jej přiměl opustit bezpečný úkryt ve staré kolně a vydat se do nebezpečného a pro něj naprosto neznámého okolního světa. Projevilo tím obrovskou odvahu a bojovnost a asi jenom díky tomu přežilo. Kdyby místo toho jen tiše leželo někde v úkrytu a čekalo, až se jeho kočičí maminka vrátí, aby jej nakrmila, pravděpodobně by zemřelo hlady. Takhle se sice vystavilo velikému nebezpečí, které na něj mohlo číhat vně jeho úkrytu, ale podvědomě vycítilo, že je to jediná cesta, jak přežít.

    Koťátko objevila naše fenka, šeltie Maruška. Zaslechla jeho naříkání a přispěchala prozkoumat co se děje. Přiběhla ke koťátku a zkoumavě jej očichávala. Koťátko se chovalo naprosto neohroženě, vůbec se Marušky nebálo, naopak si kolem ní nebojácně vykračovalo. Maruška nevěděla, co má dělat a byla z toho viditelně nervózní. Přiběhla za mnou a nutila mne, abych šel za ní.

    kotě, šeltie

    Jako by říkala: „Pojď se podívat, tam něco je! Tak už pojď! Pojď!“

    Nejdříve jsem její chování bral jako obtěžování.

    „Přestaň! A neotravuj! Dej pokoj, slyšíš! Nebo neumíš poslouchat?“

    Maruška se ale nedala odradit, a tak mi nezbylo, než ji následovat a ona mne zavedla ke koťátku. Rozčileně kolem něj kroužila a zkoumavě na mne koukala, jakoby se ptala, co má dělat. Sehnul jsem se ke koťátku a chtěl jej vzít do ruky. To se naježilo, nahrbilo a začalo na mne prskat, což je typická kočičí obranná reakce. Mne ale neodstrašilo. Zvedl jsem ho ze země, abych si ho mohl lépe prohlédnout.

    kotě, šeltie

    Překvapilo mne, jak malinké tělíčko se skrývá v tom hedvábně hebounkém, naježeném kožíšku. Koťátko bylo tak malé, že se mi pohodlně vešlo do dlaně. Pouze hlavička mu vykukovala. Zpočátku se v mé ruce ještě vzpíralo a kroutilo, jak se snažilo se osvobodit. Bál jsem se ho v dlani pevněji sevřít, abych tomuhle křehoučkému a titěrnému stvořeníčku nechtěně neublížil, koťátko se ale brzy uklidnilo a po chvilce vypadalo docela spokojeně. Asi se v teple mé dlaně cítilo v bezpečí. A poté, co jsem ho položil zpět na zem, mne následovalo, kamkoliv jsem se pohnul.

    kotě

    Čekali jsme, jestli se neobjeví jeho kočičí maminka, aby si ho odvedla, či odnesla někam do úkrytu, ale marně. Poptávali jsme se i u sousedů, nikdo se však ke koťátku nehlásil. A tak koťátko zůstalo u nás, nemohli jsme toho maličkého kočičího sirotka nechat umřít hlady. A protože se chovalo tak bojovně a neohroženě, začali jsme mu říkat Nebojsa. Ve staré kolně jsme ho nechtěli nechat a tak jsme si ho odnesli k nám domů. Pro Nebojsu to bylo naprosto neznámé a cizí prostředí. Choval se ale statečně a v novém domově se velmi rychle zabydlel.V prvních hodinách byl sice z toho celý zaražený a nejistý, ale už druhý den se u nás cítil jako doma, ztratil vůči nám veškerou plachost a ostražitost a vesele se proháněl po naší kuchyni.

    Z menší kartónové krabice, vystlané starým tričkem, jsme mu udělali pohodlný pelíšek. Nebojsa byl v té době tak maličký, že se v nevelké krabici téměř ztrácel. A když jsme přiklopili víko krabice, mohli jsme v ní Nebojsu i přenášet. To se mu ale pranic nelíbilo a neustále se snažil z uzavřené krabice uniknout, nadzvedával její víko a vystrkoval z krabice hlavu.

    kotě

    Zpočátku jsme Nebojsu krmili speciálním mlíčkem pro koťátka. Nalili jsme mu ho do mističky, ale Nebojsa neuměl z mističky pít. Namočili jsme mu tedy čumáček do mléka a Nebojsa si mlíčko olízal. Byl velmi učenlivý a tak za chvilku pochopil, že mlíčko musí lízat jazýčkem přímo z misky. Hlavička se mu však při tom třásla námahou a tak každou chvilku padl čumáčkem do mlíčka a protože se mu přitom mléko dostalo do nosu, začal prskat. Aby si pití ulehčil, vstupoval předními tlapkami do misky. Ani to mu ale nestačilo a proto si při pití vždycky do misky lehl a přední tlapky natáhl před sebe. Měl pak celé bříško a srst na předních tlapkách a na tlamičce slepenou a špinavou. U takhle malých koťátek se o jejich čistotu stará kočičí maminka. Pečlivě je olizuje svým drsným jazýčkem a dovede si je přidržet i tehdy, pokud se jim to nelíbí. My jsme se mu sice také snažili tuto špínu umýt houbičkou namočenou ve vodě, ale houbička není kočičí jazyk a my jsme nebyli tak zruční, jako kočička. Nebojsa se navíc této naší snaze bránil, pranic se mu nelíbila, kroutil se v ruce jako had a snažil se osvobodit škrábáním. Není tedy divu, že jeho slepené chloupky tomuto našemu snažení zdárně odolávaly. Nebojsa se špinavou tlamičkou a slepenými chloupky tak vypadal jako nějaké špinavé, uvozdřené a zanedbané děcko, které se týdny nemylo a nečesalo.

    kotě

    Paní zvěrolékařka nám poradila, abychom Nebojsu krmili pomocí injekční stříkačky. Jednou rukou jsem kroutícího se Nebojsu držel a druhou jsem mu pomocí stříkačky vstřikoval do tlamičky mlíčko. Mlíčko jsem musel vstřikovat pomalu, aby ho Nebojsa stačil polykat a nezakuckal se. Když se mu ale zdálo, že mléko teče příliš pomalu, začal se v mé ruce kroutit tak, že jsem ho stěží udržel. Sápal se po injekční stříkačce a snažil se ji spolknout. I já jsem si přitom přišel na své, protože zatínal drápky nejenom do injekční stříkačky ale hlavně do mé ruky. I když byl ještě malinký, drápat už uměl pořádně!

    V prvních dnech jsme ho museli krmit velmi často. Už po třech hodinách od nakrmení měl opět hlad a hlasitě vyžadoval nový příděl potravy. I v noci. I když spal ve vedlejší místnosti, dožadoval se krmení tak hlasitě, že nás vždycky probudil. Rostl však jako z vody, či spíše bych měl říci jako z mlíčka, přibýval na váze a asi po dvou týdnech jsme mohli prodloužit přestávky mezi krmením natolik, že Nebojsa vydržel už celou noc bez jídla, a my se tak mohli v klidu vyspat. Postupně jsme mu začali jídlo zpestřovat malými kousky masa a jinými dobrotami a po dalších dvou týdnech už byl schopen rozkousat i granulky krmení pro koťata.

    kotě

    Chuť k jídlo měl obrovskou a vždycky se nacpal tak, že měl bříško celé kulaté. Vypadal pak trochu legračně. Velká hlava, velké břicho, hubené nožičky a vztyčený, jako prut tenký ocásek. A protože se mu při chůzi jeho kulaté bříško kývalo ze strany na stranu, měl malý Nebojsa co dělat, aby na svých ještě poněkud vratkých nožičkách udržel rovnováhu a neupadl.

    [zpět]   1   2 3 4 5 6 7 8   [ > ]