Samec labutě velké (Cygnus olor) (v dalším textu používán výraz labuťák) se zoufale nudil. Jeho družka zahřívala vejce na hnízdě a on ji měl hlídat a ochraňovat. Jenže dlouhé dny se nic nedělo, kolem hnízda se potulovalo jen několik kachen divokých, které nepředstavovaly vůbec žádné nebezpečí. I počasí bylo hezké, celé dny svítilo sluníčko, pouze občas brzy ráno ještě mrzlo. Prostě nuda k uzoufání.

Labuťák proto uvítal jako příjemné rozptýlení, když na rybník přiletěl pár husic nilských (Alopochen aegyptiacus). Připlul k jedné z husic a oslovil ji:
 „Hele huso, pojď si se mnou hrát!“ Zřejmě bylo pod jeho úroveň rozlišovat mezi husou a husicí.
 „Hrát si s tebou? A na co?“
 „Třeba na honěnou. Budu tě honit a až tě dostihnu, dostaneš babu, a pak si role vyměníme.“
 „No tak jo, ale jenom chvilku, my za chvíli zase letíme pryč.“

Tak takhle nějak by mohl vypadat začátek zvířecí bajky, nebo povídání pro děti. Realita je však zcela odlišná. Labuťák pouze chránil své hnízdo před vetřelci. Je mi však záhadou, proč si k útoku vybral zrovna husici. Vždyť husice, přestože jsou větší než kachny divoké, nemohou jeho družku na hnízdě, ani vejce samotná, nijak ohrozit. Přitom k nedospělému jedinci racka bělohlavého, který dle mého představuje pro vejce na hnízdě daleko větší nebezpečí, se nechoval zdaleka tak agresivně, jako k husicím.

Zůstaňme ale u faktů. Jakmile labuťák zahlédl přistávající husice, rychle plaval směrem k nim. Když se k nim přiblížil na několik metrů, přičemž zaujímal výhružnou pózu, jedna z husic vzlétla, následována labuťákem, který si při vzletu napomáhal kromě mohutného máchání křídly i odrazy nohou od vodní hladiny. Honili se kolem rybníka, přičemž oba dva měli přibližně stejnou rychlost. Létali nízko nad vodou a při zatáčení dokonce občas zavadili špičkami křídel o hladinu. Labuťák letěl jen několik metrů za husicí, ale ne a ne ji dostihnout. A když už se zdálo, že se mu to podaří, husice prudce uhnula a vzdálenost mezi nimi opět narostla.

Po třech okruzích kolem rybníka labuťák pronásledování vzdal a usedl na hladinu. Husice ještě kus popolétla a přistála na opačném konci rybníka. Jenže tím to neskončilo. Labuťák přeplul rybník směrem k husici a následovalo další kolo honičky se stejným výsledkem a hned nato další. Po třetím kole si účastníci dali delší polední přestávku a já jsem se od rybníka potichu vzdálil.

O tři dny později jsem stál na břehu téhož rybníka znovu a situace se opakovala jako přes kopírák. Sotva pár husic nilských přilétl, labuťák se rozjel proti jedné z nich a následovalo několik kol honiček. Asi po čtvrté honičce jsem od rybníka odešel a tak nevím, jak dlouho tahle zábava probíhala.