[zpět]

7.6.2019. Jeřábi v mlze i na slunci

Ve třetí dekádě května jsem brzy ráno, chvilku po východu slunce, vyfotil na louce z poměrně velké vzdálenosti pár jeřábů popelavých (Grus grus). Hned poté jsem se stáhl do lesa, abych je nevyplašil. Když jsem po delší chvilce opatrně z krytu lesa vyhlédl, na louce se páslo pouze několik kusů srnčí zvěře, po jeřábech nebylo ani památky. Až doma, při prohlížení pořízených snímků jsem si všiml, že jeřábí pár nebyl sám. Z vysoké trávy vykukovaly ještě dvě žlutavé hlavičky jeřábích mláďat.

Jeřáb popelavý Grus grus

Přesně po deseti dnech, to už byl počátek června, jsem se vydal k oné louce znovu. Tentokrát jsem si ještě více přivstal a k louce jsem dorazil těsně před východem slunce. Sice jsem si naplánoval ještě časnější příchod, chtěl jsem být na místě ještě za ranního šera, ale nějak mi to “nevyšlo”. Přeci jen počátkem června svítá proklatě brzy. Bylo již docela dobře vidět, pouze nad loukou se převalovala nízká mlha, ze které vyčnívaly jen vrcholky okolních stromů. Deset dnů je v přírodě dlouhá doba, za kterou se může spousta věcí změnit, a tak jsem neměl velká očekávání na opětné shledání s jeřábí rodinkou. Jedné velké změny jsem si všiml okamžitě - louka byla čerstvě posečená, navíc chvilku po mém příchodu zaburácely nedaleko dva výstřely z pušky. Zřejmě nějaký pilný myslivec si musel vystřelit i v době, kdy je většina zvěře chráněna. Tak a mám po ptákách (resp. po jeřábech), řekl jsem si zklamaně. Posekaná louka a navíc tahle kanonáda, to už je trochu moc. Určitě zalezou někam do úkrytu a delší dobu odtud nevytáhnou paty. Přesto jsem pokračoval v chůzi po okraji lesa a v tom jsem je zahlédl. Mlha na několik vteřin pozdvihla roušku a vynořila se z ní nezřetelná silueta dospělého jeřába a hned vedle ní dva štíhlé krky mláďat. Okamžitě jsem se schoval za keř, ale tak rychle, jak se jeřábi z mlhy vynořili, tak se vní opět rozplynuli.

Jeřáb popelavý Grus grus

Přesunul jsem se o kousek dál, odkud jsem měl na louku lepší výhled. Mlha řídla, vypadalo to, že se brzy rozplyne, ale poté opět zhoustla. Marně jsem pátral po sebemenší známce pohybu. Asi po půlhodině se kolem mne přebatolila labutí rodinka, rodiče se čtyřmi malými, šedivými plyšáky s černými zobáky. Mířili k nedalekému rybníku. Museli přitom překonat celou louku a ještě poměrně frekventovanou silnici za ní. Než mi zmizeli z dohledu, ranní sluníčko už mlhu téměř rozpustilo. Dlouhé desítky minut se pak nedělo nic, pouze sluníčko stoupalo výše nad východní obzor a začalo prohřívat okolní vzduch.

Labuť velká Grus grus

Již jsem se smiřoval s tím, že jsem vážil brzké ranní vstávání a celou cestu zbytečně, když mne zaujal nejasný stín na opačné straně louky. Při pohledu skrz optiku fotoaparátu jsem v duchu zajásal. Z vysoké, neposečené trávy, obklopující strouhu, se vyhoupla jeřábí samice, následovaná dvěma malými kuřaty a začali se pást. Byli celí urousaní od ranní rosy. Sice byli dost daleko ode mne, ale přesto jsem nelenil a fotil jako o život. Při využití většího výřezu by výsledné fotografie mohly být použitelné. Nevím, zda se mláďata jeřábů odborně nazývají kuřaty, já jsem toto pojmenování použil, protože mi kuřata tak trochu připomínala. Pokud tomu tak není, omlouvám se za neznalost a použití nesprávného výrazu. Jediné co vím s naprostou jistotou je to, že mládě jeřába se nejmenuje jeřábek :-). Kuřata byla ještě v hnědavém prachovém šatě se žlutavými hlavičkami, bez náznaku růstu definitivního opeření například na letkách.

Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus

Samice občas polohlasně komunikovala s jiným jeřábem, který byl někde vpravo ode mne, v místech kam jsem neviděl. Jak se později ukázalo, čekal tam na ně druhý z rodičovského páru, samec. K mé radosti si to samice s kuřaty volným krokem namířila směrem k němu a tudíž i blíže ke mně. Jeřábi občas něco sezobli, mohlo to být cokoli, jak rostlinného, tak i živočišné původu. Přecházeli kolem mne zleva doprava, v nebližším bodě defilovali snad nějakých 50 metrů ode mne. Bál jsem se pohnout, abych je nevyplašil, a tak jsem ani nemohl odhánět dotěrné komáry. Jeřábi nikam nespěchali, pokračovali v pomalé chůzi a zmizeli mi z dohledu za stromy po mé pravé ruce. Jejich putování z jednoho konce louky na druhý trvalo zhruba deset minut.

Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus

Po dalších asi pěti minutách přilétl z míst, kam odešla samice s mláďaty jeřábí samec. Chvilku postál s nataženým krkem uprostřed louky, jako by zkoumal, zda je na louce bezpečno. Potom přelétl na druhý konec louky a obloukem se vrátil k samici, a já mohl ještě několik minut sledovat, jak všichni čtyři odcházejí při okraji lesa, dokud mi definitivně nezmizeli za terénní vlnou.

Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus

Další fotografie jeřába popelavého najdete v Galerii.

[nahoru]

[zpět]