[zpět]

10.5.2018. Jeřábi nejsou jeřáby

Slovní hříčka v názvu tohoto článku je založena na zvláštnosti češtiny, která má pro slovo jeřáb hned tři různé významy: 1. strom, 2. pták, 3. technické zařízení, určené ke zdvíhání a přemísťování těžkých břemen. Navíc mají tato tři významově odlišná slova i mírně rozdílný pravopis. A tak bychom se snadno mohli dočíst, že jeřábi na podzimním tahu přelétli alej, tvořenou vzrostlými jeřáby, a ocitli se nad kontejnerovým překladištěm s mohutnými portálovými jeřáby.

Jeřáb popelavý Grus grus

Pojmenování stromu a ptáka nemá v češtině společný jazykový původ, ve staroslověnštině se strom jeřáb jmenoval ereb a pták jeřáb žeraw (dodnes v ruštině žuravl, ve slovenštině žeriav, v polštině žuraw), a jejich současná shodná podoba je dána pouze jazykovým vývojem. Ostatně i v češtině dnes již archaická forma pojmenování měla tvar zorav. Oproti tomu název jeřáb pro technické zařízení je odvozen od jeho fyzické podoby (alespoň u některých typů) s tímto ptákem. A není tomu tak jen v češtině, ale i v řadě dalších jazyků, např. v latině (grus) nebo v angličtině (crane).

Jeřáb popelavý Grus grus

Ponechme však taje češtiny jazykovědcům a věnujme se raději živé přírodě, a sice ptákům jeřábům. Ti patří do řádu krátkokřídlých (Gruiformes), čeledi jeřábovitých (Gruidae). V současnosti žijí jeřábovití s výjimkou Jižní Ameriky a Antarktidy na všech kontinentech a celkem bychom jich napočítali 15 druhů, rozdělených do 4 rodů. Pouhé čtyři druhy z nich dnes nejsou ohroženy vyhynutím, ostatní jsou řazeny do kategorií druhů zranitelných až kriticky ohrožených.

Jeřáb popelavý Grus grus

Jeřáb popelavý, (téměř) jediný evropský jeřáb
V Evropě žije z jeřábovitých pouze jeřáb popelavý (Grus grus), pokud nepočítáme jeřába panenského (Anthropoides virgo), jehož rozšíření zasahuje do Evropy z Asie pouze okrajově, a to do stepí východně od Černého moře. Jeřáb popelavý hnízdí na obrovském území, zahrnujícím velkou část palearktické oblasti. Na západě začíná jeho hnízdní areál v severním Německu, odkud pokračuje v širokém pásu, zasahujícím na severu až k polárnímu kruhu a na jihu k hranicím naší republiky s Polskem, přes evropskou oblast Ruska a Sibiř až téměř k Ochotskému moři na Dálném východě. Na jih od Sibiře žijí jeřábi popelaví také ve stepních oblastech středoasijských republik, v přilehlých územích Číny a v části Mongolska. Odhaduje se, že celková populace jeřába popelavého čítá více než 600 000 jedinců a patří mezi výše zmíněné čtyři druhy, řazené do kategorie živočichů málo dotčených.

Jeřáb popelavý Grus grus

Dlouhé roky ornitologové rozlišovali dva poddruhy jeřába popelavého, a sice jeřába popelavého evropského (Grus grus grus), žijícího v evropské části areálu, a jeřába popelavého sibiřského (Grus grus lilfordi) v asijské oblasti. V posledních letech, i na základě genetických studií, však zejména vědci ze západní Evropy rozdělení na poddruhy odmítají, a uznávají pouze monotypický druh jeřába popelavého (Grus grus) bez poddruhů. Naproti tomu jiní odborníci rozdělení na dva poddruhy stále ještě respektují a požadují další, důkladnější a průkaznější studie. Navíc byly nedávno popsány další dva poddruhy Grus grus archibaldi a Grus grus korelovi, žijící v Asii, izolovaně na samém jižním okraji hnízdního teritoria. V budoucnosti, možná i blízké, se určitě prokáže, která skupina vědců má pravdu. Za současné situace však přesahuje otázka poddruhů rámec tohoto článku.

Jeřáb popelavý Grus grus

V minulosti žil jeřáb popelavý v Evropě na větším teritoriu než dnes. Civilizační tlak a zejména ztráta vhodného životního prostředí jej vytlačily do severní a východní oblasti. Pro hnízdění si jeřáb vybírá mokřady a bažinaté oblasti, jak v otevřené, tak i v lesní krajině. Právě vysoušení bažin a meliorace, společně s rostoucí hustotou lidských sídel a industrializací zemědělství, zapříčinily ztrátu velké části vhodných hnízdišť v jihozápadní a střední Evropě.

Jeřáb popelavý Grus grus

Jeřábi jsou tažní ptáci, kteří na zimu odlétají do teplejších krajů. Podzimní tah probíhá v Evropě od září do listopadu a jeřábi při něm používají tři tradiční tahové trasy – východoevropskou, neboli ruskou, střední, někdy nazývanou baltsko - uherskou, a západní, vedoucí přes sever Německa, přičemž našemu území se tyto trasy vyhýbají. Ruskou trasou táhnou jeřábi převážně z evropské části Ruska, z oblasti ležící západně od Uralu, ptáci z východních částí Běloruska a Ukrajiny, případně z části Finska. Tato migrační trasa vede přes Černé moře na zimoviště v Turecku, v části Arabského poloostrova, částečně i Iránu a Iráku. Část ptáků pokračuje dále na jih, až na zimoviště v Súdánu a Etiopii. Baltsko – uherskou trasou táhnou jeřábi z Finska, baltských států, Běloruska, Ukrajiny a východních částí Polska. Důležitým shromaždištěm na této trase je národní park Hortobágy v Maďarsku, kde se současně mohou shromáždit až desítky tisíc jedinců. Z Maďarska ptáci pokračují několika větvemi, jedna z nich vede přes Itálii a Středozemní moře do severní Afriky, další přes Balkán do Turecka, kde se napojuje na první, východní trasu. Někteří ptáci v Turecku přezimují, jiní mohou pokračovat dále do Izraele, případně až do Afriky. Konečně třetí, západní trasou migrují ptáci ze Švédska, Norska, Dánska, části pobaltských států a ze středního a západního Polska. Velké shromaždiště na této trase se rozkládá v severním Německu, od Berlína až po ostrov Rujána. Z Německa pokračují ptáci přes Benelux a Francii na jih Španělska, kde jich většina zimuje v oblastech Extremadura a Andalusie, část přelétává přes Gibraltar až na zimoviště v Maroku. V posledních letech, zejména díky ochranářským opatřením, vzniklo nové zimoviště v jižní Francii, v přírodním parku Camargue.

Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus

Jarní tah jeřábů probíhá v závislosti na počasí v únoru a v březnu a bývá rychlejší než tah podzimní. V posledních letech, asi i díky mírnějším zimám, však přibývá ptáků, kteří přezimují už ve střední a v západní Evropě a nepokračují v migraci na tradiční zimoviště.

Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus

Na Dálném východě, především v Japonsku, Číně i v Koreji patří jeřábi k uctívaným ptákům. V Japonsku je jeřáb symbolem štěstí a věrnosti, v tomto případě se ovšem nejedná o jeřába popelavého, ale o podobného jeřába mandžuského (Grus japonensis). Málokterá turistická brožurka o Japonsku se obejde bez zobrazení sopky Fudžijamy, rozkvetlé japonské třešně sakury a tokajících jeřábů. Také v Číně je jeřáb symbolem moudrosti a dlouhého života, a je častým objektem mýtů a legend, nebo bývá zobrazován na klasických čínských malbách.

Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus

V Evropě je tomu trochu jinak. Přestože už od antiky byl symbolem opatrnosti, bdělosti a vznešenosti, a objevuje se i v heraldice, patřil zde od pradávna k lovným ptákům a v kuchyni byl pokládán za lahůdku. Až do vynálezu střelných zbraní neměl lov na stavy ptáků přílišný vliv, protože díky velké ostražitosti jeřábů nebylo snadné se k nim přiblížit, a tak spíše převládal lov do pastí a nástrah. Využívání pušek k lovu jeho úspěšnost radikálně změnilo, ptáci byli masově loveni při tahu a zimování, a tak byli jeřábi v některých zemích dokonce vyhubeni. Stále však musíme mít na paměti, že lov toho nebyl prvotní, ani jedinou příčinou. Ruku v ruce s lovem k vyhubení jeřábů přispěla už dříve uvedená degradace a ztráta vhodného životního prostředí. K lepšímu se situace v Evropě začala měnit počátkem sedmdesátých let minulého století, kdy si v řadě zemí uvědomili, že je zapotřebí podniknout kroky k ochraně ohrožených živočichů, a to nejenom v hnízdních teritoriích, ale i během migrace a zimování. Počátkem sedmdesátých let zavedlo legislativní opatření na ochranu jeřábů Španělsko a následně i Francie. Přidalo se i Evropské hospodářské společenství (předchůdce dnešní Evropské unie) vydáním Směrnice Rady Evropských společenství ze dne 2. dubna 1979 o ochraně volně žijících ptáků (79/409/EHS) a tzv. Bernskou úmluvou, jak bývá zkráceně nazývána Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť, která byla sjednána 19. září 1979 a v platnost vstoupila v roce 1982. Oba dokumenty jsou platné dodnes a mají být dodržovány všemi státy Evropské unie. Naše republika přistoupila k Bernské úmluvě v roce 1998.

Jeřáb popelavý Grus grus

Bylo by naivní se domnívat, že zavedení legislativních opatření zcela vymýtilo ilegální lov. Přesto i pouhý pokles počtu ulovených jeřábů, společně s lepší ochranou hnízdních biotopů, se záhy kladně projevil. Za poslední tři desetiletí dochází k mírnému nárůstu počtu jeřábů, zejména ve střední a západní Evropě, a s tím spojeným rozšiřováním jejich hnízdního areálu. Například v sousedním Německu stoupl počet jeřábů ze zhruba čtyř set párů v sedmdesátých letech minulého století na více než devět tisíc párů v současnosti. A následně se to projevilo i u nás.

Jeřábi u nás
O historickém výskytu jeřábů popelavých na našem území toho příliš nevíme, v písemných dokumentech o něm neexistují téměř žádné záznamy. Dokonce ani ve starých kuchařských knihách, nebo ve výčtech jídel na hostinách, není o jeřábech ani zmínka. Pokud u nás v minulosti jeřábi žili, alespoň v období, pro které existují písemné záznamy, pak určitě pouze v omezeném množství.

Jeřáb popelavý Grus grus

Ještě před nějakými padesáti lety by výskyt jeřába popelavého na území naší republiky vyvolal mezi ornitology obrovskou senzaci. Jeřábi u nás nežili a jen zcela výjimečně byli pozorováni jedinci, kteří k nám zabloudili při podzimním nebo jarním tahu. Situace se změnila až s nárůstem jejich populace v sousedním Německu (tehdejší NDR), zejména v Meklenbursku, v části Branibor a Saska, odkud přes oblast Lužice, přiléhající k našim hranicím, začali pronikat i do naší republiky. Od roku 1981 registrovali ornitologové jeřáby popelavé pravidelně v oblasti kolem České Lípy, a to i v hnízdním období. Jejich první hnízdění však bylo prokázáno až v roce 1989, i když je vysoce pravděpodobné, že zde zahnízdili již dříve.

Jeřáb popelavý Grus grus

V současné době se s tímto velkým a krásným ptákem můžeme u nás setkávat stále častěji. Z původních jednoho, či dvou hnízdících párů se jejich počet rozrostl na dnes odhadovaných 120 až 150 párů. Hnízdí především u velkých rybníků, které mají dostatek pobřežních porostů, plynule přecházejících do luk a polí. Kromě Českolipska hnízdí také na Rožďalovických rybnících, v Polabí, na Chebsku, Tachovsku, Písecku, Třeboňsku, Frýdlantsku, a nejnověji i na Moravě, kam se šíří pravděpodobně ze sousedního Polska. I přes mírný nárůst jejich počtu jsou však jeřábi v naší republice, na rozdíl od globální Euroasijské populace, stále ještě řazeni do kategorie kriticky ohrožených druhů. V posledních několika málo letech můžeme jeřábi vídat na našem území i v zimních měsících. Počet jedinců, kteří místo daleké cesty na jih dávají přednost přezimování v naší krajině, neustále, i když pozvolna, roste.

Jeřáb popelavý Grus grus

Biologie jeřába popelavého
Jeřáb popelavý je velký pták, větší než čáp. Dosahuje výšky 1,1 až 1,3 m a hmotnosti 4,5 – 6 kg. S rozpětím křídel 1,8 až 2,4 m patří, společně s orlem mořským, k našim největším ptákům. Má dlouhé nohy a dlouhý, štíhlý krk. Je zbarven převážně šedavě, čelo a tváře od zobáku po oči jsou černé. Přední strana krku je tmavošedé, téměř černé barvy, od očí dozadu a poté na krk vybíhají dva jasně bílé pruhy, které se přibližně v polovině krku na jeho zadní straně spojují. Zadní část temena hlavy je u dospělých ptáků lysá a je zbarvena jasně červeně. Duhovka očí je u mladých ptáků tmavá, u dospělých se postupně vybarvuje do žlutohnědé až oranžové barvy. Dlouhé nohy s prsty bez plovacích blan mají tmavošedou, takřka černou barvu. Pohlavní dimorfismus není u jeřábů vyvinut, samec i samice vypadají stejně, pouze samice bývá o něco menší než samec. U stojícího ptáka je důležitým poznávacím znamením tmavošedý, načechraný ohon, či chochol na konci těla, který však není tvořen ocasem, ale prodlouženými loketními a ručními letkami. V rozrušení, například při toku, nebo při napadení predátorem, jeřáb pera v chocholu vztyčuje a tím svou postavu opticky zvětšuje. Samotný ocas je naproti tomu krátký. Zobák je klínovitý, poměrně silný a krátký, barvu má šedožlutou. V letu mají typickou siluetu s dlouhým, dopředu nataženým krkem, zatímco dlouhé nohy, natažené dozadu, přesahují daleko za ocas. Při letu se jeřábi spoléhají pouze na vlastní sílu, na rozdíl například od čápů, kteří rádi využívají stoupavé vzdušné proudy pro nabrání výšky při přeletech. Létají ve V-formacích, nebo v řadách, kdy první pták rozráží vzduch pro ostatní členy hejna.

Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus

V zajetí se mohou dožít až 40 let, ve volné přírodě se dožívají podstatně kratšího věku, maximálně 25 let. Pohlavně dospívají ve 3 až 4 letech, kdy si začínají vyhledávat partnery opačného pohlaví, s kterými vytváří většinou celoživotní páry. Prvně však zahnízdí až o rok nebo o dva později. Hnízdí jedenkrát ročně. Výjimečně, pokud jsou vejce zničena v počátcích hnízdění, kladou snůšku náhradní. Hnízda o průměru okolo 1 m si budují z rostlinného materiálu převážně v mělké vodě a v husté pobřežní vegetaci, kde jsou kryti před zvídavými pohledy predátorů i lidí, kteří pro ně představují největší nebezpečí. Z predátorů jsou to zejména divoká prasata, která plení jeřábí hnízda jak s vejci, tak i s mláďaty. Lidé je ohrožují hlavně vyrušováním; i v naší republice však již byly zaznamenány případy krádeží vajec z jeřábích hnízd. Před jinými predátory, například liškami, dokáží hnízda ubránit kopáním nohama a údery křídel a zobáku. Někdy se jim tak podaří odehnat i divočáky. Samice kladou do hnízda převážně dvě béžová vejce s šedozelenými a hnědými skvrnami, která zahřívá především samice zhruba po 30 dní. Po vylíhnutí jsou mláďata porostlá světle hnědým prachovým peřím, hlava je světle žlutá. Mláďata jsou plně vyvinutá a do 24 hodin po vylíhnutí jsou schopná se samostatně pohybovat i samostatně si sbírat potravu. Zpočátku se zdržují společně s rodiči ve vegetaci v okolí hnízda. Jak mladí jeřábi rostou, jejich prachové peří je postupně nahrazováno šedavě hnědým, případně šedivým peřím mladých ptáků. Zhruba po jednom měsíci je rodiče začínají vodit za potravou na přilehlá pole, nebo na louky, po dalším měsíci začínají mladí jeřábi létat.

Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus

Jeřábi jsou všežravci, živí se rostlinnou potravou – zelenými částmi rostlin, bobulemi a jinými plody, semeny včetně obilí, nepohrdnou ale ani živočišnými bílkovinami. Část potravy je tvořena hmyzem, kroužkovci, měkkýši a malými obratlovci. Potravu sbírají a loví jak v mokřadech, tak i na polích a lukách.

Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus Jeřáb popelavý Grus grus

Asi nejznámějším chováním je jeřábí tok, někdy nazývaný tanec, při kterém jeřábi se zakloněnou hlavou a zobáky namířenými k nebi hlasitě troubí, mávají křídly a vyskakují do výšky, uklání se, nebo se točí dokola. Takto se jeřábi projevují hlavně koncem zimy, nebo počátkem jara po návratu na hnízdiště, někdy ještě v průběhu tahu. Hlasitým troubením se často ozývají také za letu, pouze v okolí hnízda se chovají tiše a nenápadně.

Jeřáb popelavý Grus grus

Jak již bylo řečeno, jeřábi jsou velmi ostražití a dostat se k nim takříkajíc „na dostřel“ je v otevřeném terénu prakticky nemožné. Já jsem měl štěstí, že jsem zastihl menší hejno, složené z dospělých, plně vybarvených ptáků a nedospělých mláďat při sběru potravy na louce, jen několik desítek metrů od silnice. Mohl jsem je tak fotit pohodlně z okénka auta. Jeřábi sice zpozorněli když jsem zastavil a stáhl okénko, poodešli několik metrů od auta, po chvilce mi však přestali věnovat pozornost. Jeden pár, mladá samička se samcem, se držel trochu stranou od ostatních. Zřejmě toužili po trošce soukromí. Jeřábi jsem pozoroval dlouhé minuty, až tuto idylku rázně ukončil chodec, přicházející po silnici z nedaleké vesnice.

[nahoru]

[zpět]