[zpět]

1.3.2016. Jak na Wildlife – 3

1. Čím fotit? (dokončení)

Po snímacích senzorech a teleobjektivech se podívejme blíže na systémy automatického řízení. Rychlé a spolehlivé automatické ostření je „téměř“ nezbytnou podmínkou pro snímání kvalitních fotografií divokých zvířat. Mnozí jistě namítnou, že v minulosti si fotografové museli vystačit s manuálním ostřením a jaké krásné snímky nafotili. Jenže se už nikdo nedoví, kolik unikátních okamžiků za života divokých zvířat se nepodařilo zachytit. Troufám si tvrdit, že automatické ostření je jednou z vůbec nejdůležitějších funkcí, kterou by měl být fotoaparát pro focení divokých zvířat vybaven. Zachytit bez něj ptáky v letu, nebo rychle se pohybující zvířata je takřka nemožné a je spíše dílem náhody.

Prase divoké Sus scrofa

Systémy automatického ostření (anglicky Autofocusing Systém – AFS, nebo jen Autofocus – AF) se dělí na dvě skupiny, a sice na aktivní a na pasivní.

Aktivní systémy vysílají těsně před expozicí pomocný paprsek, např. v ultrazvukové nebo infračervené části spektra, pomocí kterého měří vzdálenost snímaného objektu. Tyto systémy se dnes již nepoužívají, protože nelze ovlivnit, na které místo scény, případně na který objekt má systém zaostřit. Prosím, nezaměňovat s pomocným světlem, které se používá i u zrcadlovek při fotografování za zhoršených světelných podmínek. Toto světlo, vyzařované buď přímo fotoaparátem, případně připojeným externím bleskem, neslouží k měření vzdálenosti, ale pouze k přídavnému nasvícení scény, aby měl pasivní AFS dost světla pro řádnou funkci. Toto pomocné světlo, většinou bílé nebo červené barvy, má značně omezený dosah v řádu metrů a pro focení zvířat doporučuji jeho vypnutí. Ve volné přírodě toto světlo fotografovanou zvěř pouze spolehlivě vyplaší.

Pasivní AFS nepotřebují pro svou funkci žádné pomocné světlo. V současné době se používají dva druhy pasivních systémů. První z nich, pracující na bázi detekce kontrastu, je používán u kompaktních fotoaparátů a u mobilů (nemají-li objektiv typu fix-fokus), druhý založený na principu fázové detekce je doménou zrcadlovek.

DSLR Auto focus system Contrast detection DSLR Auto focus system Contrast detection

U detekce kontrastu se využívá toho, že nezaostřený snímek je rozmazaný, s nízkým kontrastem, naopak snímek zaostřený má kontrast nejvyšší. Protože AFS v počátku neví, kterým směrem má zaostřovat, vybere si jeden směr. Pokud kontrast i nadále klesá, změní směr zaostřování (kontrast začne růst) a pokračuje v pohybu až do okamžiku, kdy kontrast přestane růst a začne klesat. Poté se vrátí o krok zpět a tím je zaostřeno. Z popisu je zřejmé, že zaostřování je složité a relativně pomalé. Nevýhodou je, že není schopno kontinuálně zaostřovat na pohybující se objekty. Pěkný grafický applet s animací principu detekce kontrast je publikován na stránkách Stanfordovy univerzity.

DSLR Auto focus system Contrast detection DSLR Auto focus system Contrast detection

Detekce fázového posunu je používána u zrcadlovek a vyžaduje speciální AF senzor, umístěný na dně těla zrcadlovky, pod hlavním senzorem. Pracuje na stejném principu, jaký se používal v dřevních dobách při manuálním zaostřování u zrcadlovek pomocí dálkoměrného klínu. Na tento klín, resp. dvojitý klín, umístěný ve středu matnice, dopadaly paprsky z opačných stran optické soustavy a pokud nebylo správně zaostřeno, linie či hrany (většinou svislé) na sebe nenavazovaly. Správného zaostření bylo dosaženo tehdy, když linie byly spojité.

Manual focus system

Obdobně u moderních AF systémů pro každý zaostřovací bod dopadá světlo z opačných stran optické soustavy na AF senzor, tvořený dvěma řadami světlocitlivých buněk, kterým jsou předřazeny mikročočky. Pokud je správně zaostřeno, potom jsou signály z obou řad shodné, tzn. ve fázi. Je-li zaostřeno před, nebo za snímaný objekt, potom jsou signály vzájemně posunuty jedním, nebo druhým směrem a AFS dá pokyn zaostřovacímu mechanismu v objektivu k provedení příslušné korekce. Aby AFS nezaostřoval pouze na svislé, nebo vodorovné linie, jsou některé, nebo i všechny ostřicí body konstruovány jako křížové, které dokáží zaostřit vždy, pokud má focená scéna nějakou viditelná strukturu. U hladkých, nekontrastních objektů však ani to nepomůže a veškerá ostřicí automatika zde selhává. Ostatně u takovýchto objektů je prakticky nemožné zaostřit i manuálně. Velkou předností AFS s fázovou detekcí je naopak schopnost průběžného zaostřování na pohybující se objekty.

Auto focus system Phase detection

Jak je vidět, princip ostření s vyhodnocováním fázového posunu je poměrně jednoduchý, jeho fyzická realizace v těle zrcadlovky je však trochu složitější. Hned za objektivem je totiž snímaný obraz odkloněn vzhůru sklopným zrcátkem a pomocí pentagonálního hranolu nasměrován do hledáčku. Po stisknutí spouště se zrcátko rychle zvedne do horní polohy, čímž umožní průchod světla směrem ke snímači, na požadovanou dobu se otevře závěrka a obraz zachycený snímačem se ve formě el. signálu uloží do vyrovnávací paměti a odtud dále na paměťovou kartu.

DSLR Auto focus system

Technický problém, jak zařídit, aby světlo ze snímané scény dopadalo také na AF senzor byl vyřešen tak, že hlavní sklopné zrcátko je částečně propustné. Uvádí se, že 60 až 75 % světla je směřováno do hledáčku a zbytek je pomocí dalšího zrcátka odražen na AF senzor. Má to jednu velkou nevýhodu, kterou je podstatné zeslabení světla, dopadajícího na AF senzor, a tím horší funkce zaostřování za špatných světelných podmínek. Je tak běžné, že při světelnosti F8 již automatické ostření nepracuje. Asi si řeknete, co na tom, objektivy se světelností F8 se snad ani nevyrábí. Jenže u teleobjektivů není výjimkou světelnost 5 nebo i 6,3, a pokud je ještě zkombinujete s telekonvertorem, potom nezbývá než ostřit ručně. Názorně je funkce systému s fázovou detekcí opět znázorněna na animované grafice na stránkách Stanfordovy univerzity:

DSLR ostřicí body AF points

U AFS je také důležitý počet ostřicích bodů. I tady platí čím více, tím lépe. Ovšem ne všechny ostřicí body si jsou rovnocenné, nejlépe fungují zaostřovací body uprostřed snímku. Čím dále k okrajům, tím je „citlivost“ zaostřovacích bodů nižší a při použití objektivů s horší světelnosti okrajové zaostřovací body buď degradují (např. místo křížových fungují pouze na svislé, popř. vodorovné linie), případně nefungují vůbec. Vždy je proto dobré prostudovat technickou dokumentaci výrobce.

DSLR ostřicí body AF points

AF pracující na principu fázového posunu je v naprosté většině situací rychlejší než systém založený na detekci kontrastu, kdežto v ojedinělých případech může být detekce kontrastu přesnější. AFS s fázovou detekcí také zvládá průběžné (kontinuální) zaostřování na pohybující se objekty. Pro možnost použití fázové detekce i u kompaktů a zejména u bezzrcadlovek byla vyvinuta hybridní technologie, kombinující obě dvě metody ostření. Jednotlivé buňky pro fázovou detekci nejsou umístěny na zvláštním AF senzoru jako u zrcadlovek, ale přímo v ploše obrazového snímače, mezi obrazovými buňkami. Oproti zrcadlovkám jsou AFS buňky sice menší, ovšem tento nedostatek je kompenzován tím, že světelný tok není zeslabován polopropustným zrcadlem. Navíc už z principu může být AFS ostření u bezzrcadlovek rychlejší než u zrcadlovek, protože odpadá čas nutný pro sklopení zrcátka. Například nejnovější model bezzrcadlovky Sony Alfa 6300 se snímačem velikosti APS-C využívá u hybridního systému ostření nezvykle vysokého počtu ostřicích bodů, rozmístěných téměř po celé ploše snímače. Podle údajů výrobce je fotoaparát osazen 425 body fázové detekce a 169 body detekce kontrastu a dosahuje rychlosti zaostření 0,05 s, což jsou hodnoty, které předčí i ty nejvyspělejší zrcadlovky.

Sony Alpha 6300

Shrnutí
Dle mého názoru jsou v současné době pro fotografování wildlife nejvhodnější zrcadlovky, přičemž nejlepší technickou kvalitu obrazu poskytují zrcadlovky s plnoformátovým snímačem. To ale automaticky neznamená, že jsou pro wildlife vhodnější než zrcadlovky se snímačem APS-C. Zde si musí každý sám zvolit, čemu dát přednost. Plnoformátové zrcadlovky jsou určeny především pro profesionály, jsou proto robustnější, odolnější proti mechanickému poškození, vniknutí vody i prachu. Vyváží vyšší kvalita obrazu vyšší hmotnost sestavy těla s objektivem a především vysokou cenu? Má pro hobby fotografa smysl vydat za tuto sestavu stotisícovou i vyšší částku? Nebo je lepší dát přednost menšímu snímači APS-C? Vždyť i to má své výhody oproti plnému formátu. Při použití teleobjektivu pro plný formát na menším snímači se prodlouží ohnisková vzdálenost o crop faktor. Navíc menší snímač v této kombinaci využívá pouze střední část obrazového pole, kde je kresba objektivu nejkvalitnější. Oblasti u krajů obrazového pole s horší kresbou, vinětací, případně s barevnou vadou (chromatickou aberací) se promítají mimo snímač a do výsledného snímku nejsou zahrnuty.

Pro zajímavost uvádím parametry nejnovější špičkové plnoformátové zrcadlovky Canon EOS 1D X Mark II. Základní citlivost ISO 100 – 51 200 je možné rozšířit na ISO 50 – 409 600, AFS využívá celkem 61 ostřicích bodů, z nichž je 43 bodů křížových, s technologií AI Servo AF III+, která by měla zlepšovat citlivost sledování ve scénách s pohybem objektů. Ostřicí body pokrývají rozšířenou oblast hledáčku a fungují i při slabém osvětlení -3EV, přičemž všech 61 ostřicích bodů by mělo fungovat i při nasazení vybraných telekonvertorů a teleobjektivů s třídou světelnosti F8. To vše za necelých 170 000 Kč.

DSLR Canon

Superzoom bych doporučil jako nástroj pro někoho, kdo ještě není rozhodnut, zda se bude focení wildlife věnovat a chce si ho pouze vyzkoušet, případně jako výhodný doplněk pro majitele zrcadlovek, pro případ, kdy nemůže, nebo nechce všude vláčet těžkou výbavu – např. jde-li houby, na procházka se psem, jede na cyklovýlet, apod. Ono s tou vyšší hmotností fotovýbavy to není tak jednoznačné. Vyšší hmotnost je samozřejmě nepříjemná a náročná na fyzičku, zejména pohybujete-li se v náročnějším terénu a šerpovi jste právě poskytli volno. Na druhou stranu čím je fotoaparát těžší, tím méně je náchylný na chvění a tím i na degradaci výsledného snímku.

Bezzrcadlovky úspěšně vyrostly z dětských plenek a bezesporu mají budoucnost před sebou, zvláště pokud bude více výrobců vyvíjet aparáty s většími čipy, než dnes běžným standardem 4:3. Jak jsem již uvedl, Sony už teď dodává bezzrcadla s čipem velikosti APS-C a Sony Alpha 7 je dokonce první bezrcadlovkou s plnoformátovým čipem. Obrovskou výhodou všech bezzrcadlovek je absence pohyblivých částí, protože odpadá sklopné zrcátko, někdy i mechanická závěrka. Fotoaparát by tak měl být podstatně spolehlivější a navíc rychlejší, protože po zmáčknutí spouště odpadá prodleva nutná pro sklopení zrcátka. Rozhodnete-li se pro bezzrcadlovku, pak vřele doporučuji použití typu s elektronickým hledáčkem, protože si nedovedu představit zaměřovat na zvíře přístrojem s delším teleobjektivem pouze pohledem na displej na zadní straně fotoaparátu. Přesto i tento elektronický hledáček je, alespoň pro mne, největší slabinou bezzrcadlovek a zatím se nemůže rovnat optickým hledáčkům u zrcadlovek.

Digiscoping

To bylo pár postřehů na téma s čím fotit wildlife. Úmyslně jsem vynechal téma makrofotografie živočichů, přestože také zasahuje do oblasti wildlife. Je to však kategorie zcela specifická, která vyžaduje i specifické technické vybavení, odlišné od ostatního focení divé zvěře. Také jsem vědomě opomenul tzv. digiscoping, využívající pro focení ptáků sestavu monokuláru (někdy nazývaný spektiv) v kombinaci s kompaktním fotoaparátem.

Ilustrační fotografie použity z propagačních materiálů výrobců.

[nahoru]

<< [předchozí článek] [následující článek] >>]

[zpět]