[zpět]

6.1.2016. Jak na Wildlife – 1

Občas dostávám dotazy, jak fotit Wildlife, čímž je míněno fotografování divokých zvířat ve volné přírodě. Je to to nejužší chápání pojmu wildlife foto, pod kterým si většina lidí představí fotografa s fotoaparátem vybaveným teleobjektivem, který číhá někde v úkrytu na vhodný okamžik pro pořízení snímku zvířete, přičemž zvířetem je myšlen živočich na vyšším stupni vývoje, nejčastěji obratlovec. V širším smyslu je termín wildlife foto chápán jako fotografování všech živočichů v jejich přirozeném prostředí a v nejširším smyslu jde o fotografování všech živých organizmů obecně, nejenom živočichů, ale i rostlin, hub, apod. V následujícím textu se přidržím té první a nejužší definice pojmu, tzn. fotografování zvířat, resp. obratlovců. Focení divokých zvířat je dosti specifická oblast fotografie a například oproti momentkám z dovolené, či dnes tak oblíbeným selfíčkům většinou vyžaduje i specifické vybavení, ale nejenom to.

1. Čím fotit?

Na otázku čím fotit existuje na první pohled jednoduchá odpověď – no přeci fotografickým přístrojem, neboli fotoaparátem, zkráceně foťákem. Jenže nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Technika se i v oblasti zaznamenávání obrazů, tzn. fotografie, prudce vyvíjí, a co platilo včera už neplatí dnes, a co platí ve chvíli, kdy tyto řádky píšu už nemusí platit v době, kdy je budete číst. Ještě v letech nedávno minulých jsme se mohli rozhodovat maximálně v tom, zda si pořídíme foťák na kinofilm nebo na film svitkový. Dnes, po nástupu digitální techniky, už fotí na film pouze staromilci, nebo opravdoví „fajnšmekři“. A nedovolím si odhadnout, jak bude vypadat situace za pouhopouhých několik let. Nechme se proto překvapit a následující řádky berte s určitou rezervou a s vědomím pomíjivosti věcí vezdejších.

Jelen sika Cervus nippon

V současné době máme širokou možnost výběru mezi fotografickými přístroji, počínaje mobily a fotoaparáty v tabletech, přes kompakty až po digitální zrcadlovky, či stále populárnější bezzrcadlovky. Fotit se dá se vším, ne vše je ale pro focení wildlife nejvhodnější. Divoká zvířata mají totiž z pohledu fotografa jednu podstatnou nectnost: jsou plachá. Přiblížit se k nim tak blízko, aby na fotografii bylo ze zvířete vidět více než neostrý shluk pixelů, není snadné a je spíše dílem obrovské náhody. Pokud se nemůžeme ke zvířatům přiblížit mi, potom si musíme pomoci jinak a přiblížit si zvířata k nám. Toho se dá dosáhnout vhodnou optikou, tzn. použitím teleobjektivu. A právě potřeba používání teleobjektivu již sama o sobě diskvalifikuje při výběru fotoaparátů mobily i „obyčejné“ kompakty a na výběr tak zbývají kompakty se „superzoomem“ a fotoaparáty s výměnnými objektivy, tzn. zrcadlovky a nově i bezzrcadlovky.

Superzoom Sony Superzoom Panasonic

Určitě nejdůležitějším prvkem všech digitálních fotoaparátů je optický snímač, cizím slovem senzor, nebo prostě jen chip (česky čip). Ten převádí světelný obraz, promítaný na snímač pomocí objektivu, na signál elektrický. Každý snímač sestává z velikého množství, řádově miliónů buněk citlivých na světlo. Jedna světlocitlivá buňka představuje jeden bod (cizím slovem pixel) ve výsledném obrazu. Zaznamenaný obraz se skládá z bodů, tzn. z informací, zaznamenaných jednotlivými buňkami a využívá se toho, že lidské oko nevnímá při pozorování obrazu z určité vzdálenosti jednotlivé maličké body, ale ty nám splývají do souvislého celku. Ostatně na stejném principu je založena i televizní obrazovka, či monitory různých zobrazovacích zařízení.

Zrcadlovka DSLR Canon Zrcadlovka DSLR Nikon

Základním údajem, který najdete u každého fotoaparátu, je rozlišení fotosnímače v tzv. megapixelech, ve zkratce Mpix. Tento údaj je hlavním marketingovým nástrojem každého výrobce, kterým nám sděluje, kolik miliónů obrazových buněk je na daném snímači umístěno. Toto číslo rok od roku roste a jednotliví výrobci se předhánějí, kdo vrhne na trh přístroj s větším počtem Mpix. Zdálo by se, že čím více bodů je snímač schopen zachytit, tím lépe, protože ve výsledné fotografii je více informací a měla by být kvalitnější. Tento předpoklad platí ale pouze do určité míry, jelikož kvalita výsledné fotografie nezávisí pouze na počtu obrazových bodů, nýbrž i na fyzické velikosti optického snímače. V následujících řádcích se pokusím značně zjednodušeně objasnit, proč tomu tak je.

Bezzrcadlovka Mirrorless Camera Samsung Bezzrcadlovka Mirrorless Camera Olympus

Mějme dva optické snímače se stejnými fyzikálními vlastnostmi a se stejným počtem obrazových bodů, například 20 Mpix, které se liší pouze v tom, že první má fyzikální rozměry jednoho políčka kinofilmu, tzn. 24 x 36 mm (864 mm2), a druhý rozměry poloviční, tzn. 12 x 18 mm (216 mm2). První snímač tak má čtyřikrát větší plochu než snímač druhý a protože oba sestávají ze stejného počtu 20 miliónů buněk, má každá světlocitlivá buňka u prvního snímače čtyřikrát větší plochu než u druhého. Při stejné úrovni osvětlení, tzn. při stejném světelném toku tak na první buňku dopadá čtyřikrát více fotonů než na buňku druhého snímače a výstupní elektrický signál z prvního snímače bude silnější než ze druhého.

V dobách filmů s fotocitlivou emulzí byla citlivost dána vlastnostmi emulze a dala se měnit pouze výměnou filmu. Označovala se buď ve stupnách DIN, nebo ISO, které se používají dodnes. Standardem byl film s citlivostí 21 DIN, čili 100 ISO, s vyšší citlivostí byly běžně vyráběny filmy 27 DIN (400 ISO), filmy s vyšší citlivostí, tzn. 30 DIN = 800 ISO a více, již byly filmy vysoce citlivé a vyznačovaly se vysokou zrnitostí. Dnes máme u většiny digitálních fotoaparátů možnost citlivost optického senzoru nastavit, ať už nějakým točítkem, nebo pomocí menu. Pouze u těch nejlevnějších kompaktů někdy tato možnost výběru chybí a citlivost je u nich nastavována automaticky podle výrobcem zadaného algoritmu. Jenže ve skutečnosti je vše jinak. Citlivost každého optického snímače je stejně jako u filmu pevně dána už ve výrobě a nelze ji měnit! To, co na fotoaparátu skutečně nastavujeme, je zesílení signálu ze senzoru. Jenže zesílením signálu zesilujeme nejenom chtěnou, zaznamenanou informaci, ale i jednu z nepříjemných vlastností optických snímačů, tzv. digitální šum. Opět mírně zjednodušeně řečeno je digitální šum obecnou vlastností všech polovodičových součástek a je vyvolán neuspořádaným termickým pohybem elektronů při pokojových teplotách. Občas jsem se dočetl, že menší snímače mají větší šum než snímače větší. Tohle tvrzení je poněkud nepřesné, protože digitální šum senzoru stejného výrobce vyrobeného totožnou technologií ze stejného materiálu je stejný u malého i velkého čipu. Čím se oba čipy liší, je odstup užitečného signálu od digitálního šumu, přičemž senzor s většími světlocitlivými buňkami má větší odstup signálu od šumu.

Optický snímač optical sensor CCD

Za dobrých světelných podmínek je i u malých snímačů odstup užitečného signálu od digitálního šumu dostatečně velký a ve výsledném obraze je šum prakticky nepostřehnutelný. Jinak je tomu ovšem za špatných světelných podmínek, kdy musíme signál ze snímače více zesílit a zde senzor s větší plochou dává podstatně kvalitnější výsledky s nižším šumem, zejména ve stínech a v tmavých partiích obrazu. A právě při focení divokých zvířat je světla málokdy dost. I za jasného, slunečného dne je v lese pod korunami stromů přítmí a nechceme-li fotit s příliš dlouhými časy, musíme navyšovat nastavení citlivosti ISO. Zvířata nám navíc vše ještě znesnadňují tím, že bývají nejaktivnější při rozednění, nebo za soumraku a během dne odpočívají někde v úkrytech. Některá z nich jsou aktivní dokonce pouze v noci a ve dne se s nimi nesetkáme. Z tohoto pohledu je pro wildlife fotografii dobré zvolit takový fotoaparát, který poskytuje kvalitní výsledky i při vyšších hodnotách ISO.

Optický snímač optical sensor CMOS

Z historických důvodů se za měřítko velikosti optického snímače bere zmiňovaná velikost jednoho políčka kinofilmu 24 x 36 mm s poměrem stran 2 : 3. V počátcích vývoje digitálních optických snímačů bylo naprosto nemožné takto veliké senzory vyrábět a také jejich ceny byly astronomické. S rozvojem technologií postupně rostly i rozměry fotocitlivých čipů a naopak klesaly jejich ceny až na úroveň, která umožnila jejich komerční využití. U kompaktů s malými čipy, které mají většinou poměr stran 4:3, jsou rozměry udávány ve zlomcích palce, např. 1/3,6”, 1/2,7”, 1/1,7”, kde zlomek udává velikost úhlopříčky snímače. Ale pozor! Pokud se budete snažit oprášit znalost Pythagorovy věty, asi se nedopočítáte. Například u snímače velikosti 1” bychom očekávali velikost úhlopříčky 25,4 mm, ale snímač má při rozměrech 12,8 x 9,6 mm velikost úhlopříčky pouze 16 mm. Opět je to dáno historií, kdy u analogových televizních kamer byly používány snímací elektronky typu vidikon a palcový rozměr udával průměr skleněné baňky elektronky, přičemž úhlopříčka aktivní snímací vrstvy byla jen asi 2/3 z tohoto rozměru, tzn. místo 1” (25,4 mm) pouhých 16 mm. A z televizní techniky asi pochází i poměr stran 4:3 u čipů pro kompakty. Poměr stran je údaj zcela nepodstatný, je naprosto jedno, zda má snímač poměr 4:3 nebo 3:2. Jen u poměru 4:3 je třeba při objednávání nejoblíbenějšího formátu fotografií 10 x 15 cm ve fotolabu specifikovat, zda dáváte přednost oříznutí fotek při delších stranách, nebo bílým pruhům při kratších stranách.

Optický snímač optical sensor CMOS

Všechny kompakty používají snímače subpalcových rozměrů a stejné je to i u kompaktů se superzoomy, kde nejpoužívanějším rozměrem je 1/2,3”, ale například Canon u typu PowerShot G3 X používá rozměr 1”. U bezzrcadlovek je nejoblíbenějším formátem mikro 4/3 s rozměry čipu 17,3 x 13 mm, i když někteří výrobci používají také rozměr APS-C a jediný z nich (Sony) dokonce plný formát 24 x 36 mm. U zrcadlovek jsou nejčastěji používané velikosti snímačů APS-C (u Canonu 22,5 x 15 mm, u Nikonu a ostatních výrobců 23,5 x 15,7 mm), nebo fullframe 24 x 36 mm. Poměr velikostí mezi plnoformátovým snímačem a snímačem se nazývá crop faktor. U Canonu má crop faktor hodnotu 1,6, u ostatních výrobců 1,5 a je to důležitá hodnota pro přepočítávání ohniskové vzdálenosti objektivů, o tom ale až někdy příště. U Canonu má tedy plnoformátový snímač 2,56-krát větší plochu než snímač APS-C, u ostatních výrobců je to 2,25 násobek.

Veverka obecná Sciurus vulgaris

Pro lepší představu je na přiloženém snímku srnce vidět obraz zachycený na fullframe snímač (celý obrázek) a na snímač APS-C s crop faktorem 1,6 (tmavší oblast ve středu obrázku). Zatímco na plnoformátovém senzoru zabírá promítnutá postava srnce zhruba 50 % výšky výsledného obrazu, na snímači APS-C je to už 80 % výšky.Velikost obrazu srnce, promítaná objektivem do roviny snímače, je v obou případech totožná (cca. 12 mm). Pouze u formátu APS-C zabírá postava srnce vzhledem k jeho menším rozměrům větší část plochy. Na výsledné fotografii z APS-C snímače bude obraz srnce stejně veliký jako na odpovídajícím výřez z plného formátu, je však třeba mít na paměti, že se bude lišit počet obrazových bodů u obou snímků. U výše uvažovaného příkladu s 20 Mpix snímači bude mít obraz z APS-C formátu rozlišení 20 Mpix, kdežto výřez z plného formátu jen 7,8 Mpix (u crop faktoru 1,6), ovšem s podstatně nižším digitálním šumem.

Z předchozích několika vět by vyplývalo, že čím větší snímač, resp. každá jeho fotocitlivá buňka, tím lepší a kvalitnější je výsledný obraz. Ono tomu tak skutečně je, jenže při volbě fotoaparátu pro wildlife foto je třeba zvážit i další okolnosti. O tom si povíme až příště.

Ilustrační fotografie použity z propagačních materiálů výrobců.

[nahoru]

[následující článek] >>

[zpět]