[zpět]

2.11.2015. Náš největší pěvec

Ne, nemíním se tu zabývat hudbou, respektive našimi zpěváky. Řeč je o našem největším ptáku z řádu pěvců, krkavci velkém (Corvus corax). V knize Jana Hanzáka Světem zvířat, Díl II, Ptáci 2, vydané Státním nakladatelstvím dětské knihy v r. 1963 se na str. 338 o krkavcích píše: “ …dnes víme, že u nás hnízdí pravidelně nejméně dvacet párů. Jejich domovem jsou nejvýchodnější oblasti republiky, hluboké lesy Vihorlatu, skály Slánského a Prešovského pohoří a Jihoslovenského krasu.

Krkavec velký Corvus corax

Na tuto informaci jsem si vzpomněl, když jsem loni v dubnu, nedaleko Plzně vjel na kole při jízdě po polní cestě přímo doprostřed asi dvacetihlavého hejna těchto velkých, černých ptáků. Krkavci tu na poli sbírali potravu v okolí velké hromady hnoje, navezeného sem zemědělci z nedalekého kravína. Od šedesátých let minulého století se mnohé změnilo a i díky přísné zákonné ochraně už krkavci nežijí jen na východním Slovensku, ale stali se znovu běžnou součástí naší přírody, kterou byli už od dávných dob. S nástupem novověku a palných zbraní však byli u nás vyhubeni a do naší přírody se navrátili teprve nedávno. První hnízdění krkavců v České republice bylo zaregistrováno v roce 1968 u Hukvald na Moravě a v následujících letech se šířili dále na západ. Naopak na Šumavu pronikli krkavci z Bavorska, kde byli uměle vysazeni. V roce 2003 se odhadovalo, že u nás hnízdilo 800 až 1200 párů krkavce velkého, dnes by jich mělo být již podstatně více.

Krkavec velký Corvus corax

Jak jsem již uvedl, taxonomicky patří krkavec do řádu pěvců (Passeriformes), čeleď krkavcovití (Corvidae), rod krkavci (Corvus). Krkavec velký není naším jediným zástupcem rodu krkavci, patří sem také vrána obecná (Corvus corone), havran polní (Corvus frugilegus) a kavka obecná (Corvus monedula). Do čeledi krkavcovitých jsou pak z našich ptáků řazeni ještě straka obecná (Pica pica), sojka obecná (Garrulus glandarius) a ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Na závěr tohoto výčtu si neodpustím ještě jednu poznámku, i když se netýká přímo krkavce. U vrány obecné rozlišujeme dva poddruhy, a to vránu obecnou černou (Corvus corone corone), žijící v západní části republiky a vránu obecnou šedou (Corvus corone cornix), která žije v oblastech zhruba na východ od Vltavy. Někteří autoři s tímto dělením nesouhlasí a tvrdí, že se nejedná o poddruhy, nýbrž o dva samostatné druhy: vránu černou (Corvus corone), a vránu šedou (Corvus cornix). Varianta se dvěma vraními poddruhy však stále ještě převládá.

Krkavec velký Corvus corax

Krkavec velký je holarktický druh, tzn. že žije na větší části severní polokoule – kromě Evropy ještě v Asii, na severu Afriky a v Severní Americe. Je nejenom největším zástupcem čeledi krkavcovitých, ale i největším ptákem z celého řádu pěvců. Délkou těla 60 až 67 cm je o něco větší než káně lesní, rozpětí křídel 1 – 1,2 m je s kání srovnatelné. Je celý černý a zejména na slunci má jeho peří krásný kovový nádech. Obě pohlaví vypadají úplně stejně, pouze samice bývá o něco menší. Krkavci mají nápadně velký a vysoký zobák, jehož horní strana je obloukovitě zahnutá a od kořene zhruba do poloviny porostlá peřím. Mně osobně jejich zobák připomíná jakousi miniaturu zobáků jihoamerických tukanů. Mají široká křídla, a za dobrého počasí dokáží plachtit podobně jako dravci a vystoupat bez mávnutí křídel do závratných výšek. Několikrát jsem je dokonce viděl kroužit ve společnosti dravců, ať už kání, nebo i luňáků červených. V letu je snadno rozeznáme podle ocasu, který má klínovitý tvar, na rozdíl od vrány, havrana či kavky, jejichž ocas je zakončen víceméně rovně, nebo zaobleně. Když zrovna neplachtí, jsou velice obratnými letci a dokáží za letu i rychlé změny směru a při honičkách v párech, nebo při námluvách předvádí občas docela krkolomné kousky.

Krkavec velký Corvus corax Krkavec velký Corvus corax

Je to typický všežravec, i když živočišná složka v jeho potravě převládá. Nepohrdne ani mršinami a v našich zeměpisných šířkách tak částečně nahrazuje supy. Kromě mršin loví drobné obratlovce, zejména hlodavce, dokáže také vyplenit hnízda menších ptáků, nepohrdne ale ani hmyzem a dalšími bezobratlými, navštěvuje i různá smetiště a skládky odpadků. Mnohokrát jsem pozoroval krkavce, jak postávali na polích, ať už čerstvě zoraných, nebo osetých a číhali zde na svou kořist. A nemuseli to být pouze hlodavci, protože čas od času zapichovali své velké zobáky do země. Nepředpokládám, že právě takto by lovili hlodavce, do jejich chodeb a děr by se asi tímto způsobem nedostali, spíše lovili bezobratlé živočichy. V literatuře se uvádí, že loví i větší obratlovce až do velikosti zajíce, dokonce si prý troufne i na srnčí mláďata. Toto nemohu potvrdit, ale ani vyvrátit. Občas jsem však viděl dospělé zajíce, jak se bezstarostně pásli nedaleko hejna krkavců a také ti na přítomnost zajíců nijak nereagovali a vůbec si jich nevšímali. Možná, že v případě krajní nouze a nedostatku jiné potravy by se na zajíce vrhli a dokážu si docela dobře představit, že několik krkavců by dokázalo svými velkými zobáky dospělého zajíce uklovat.

Krkavec velký Corvus corax

Dříve se uvádělo, že krkavci žijí v hlubokých lesích a ve skalách. S nárůstem jejich počtu toto tvrzení již neplatí a s výjimkou lidských sídel dnes krkavci žijí prakticky ve všech typech krajiny. Setkáme se s nimi nejenom v hlubokých lesích, ale i v zemědělské krajině, kde se střídají pole a menší lesíky, což je i mnou popisovaný případ. Hnízda si staví v korunách vysokých stromů, nebo ve skalách, v posledních letech zřejmě i z nedostatku jiných vhodnějších míst také na stožárech vysokého napětí. Hnízdo staví pouze samička, sameček se na něm podílí přinášením materiálu. Základ hnízda tvoří silnější větve, hnízdní kotlinka je vytvarována ze slabších větví a je vystlána trávou, lišejníky a mechem. Hnízdo využívají podobně jako čápi po řadu let a tak průběhem času mohutní. Krkavci hnízdí jednou ročně od druhé poloviny února do dubna. Do hnízda klade samice 4 – 6 světle modrozelených, černohnědě a šedě skvrnitých vajec. Na vejcích sedí pouze samička po dobu zhruba tří týdnů, sameček ji zásobuje potravou. Mláďata se rodí holá a zůstávají v hnízdě po dalších minimálně 40 dní a oba rodiče o ně starostlivě pečují. Zpočátku je krmí natrávenou potravou a když povyrostou, postupně přechází na potravu dospělých ptáků. S péčí krkavců o mladé ostře kontrastuje zavedené označení „krkavčí matka“ pro matku, která se o své děti nestará, nebo jim dokonce ubližuje, což rozhodně nemá reálný základ v přírodě. Po opuštění hnízda zůstávají mladí krkavci ještě několik měsíců s rodiči, osamostatní se až v zimě. Výběr partnerů a tok probíhá během ledna a krkavci poté tvoří monogamní páry často na celý život. V přírodě se dožívají 10 až 15 let, v zajetí žijí podstatně déle, byly zaznamenány i případy dožití 40 let.

Krkavec velký Corvus corax

Za to, že jsou řazeni do řádu pěvců, vděčí stavbě svých hlasivek a zvukového ústrojí, které je stejné jako u ostatních pěvců, a ne kráse jejich zpěvu. Hlas krkavce našim lidským uším rozhodně nezní nikterak libozvučně a zpěvu jiných ptáků se nepodobá ani náhodou. Je to hlas silný a pronikavý, slyšitelný na velkou vzdálenost. Svůj hlas dovede mistrně ovládat a dokáže napodobovat různé zvuky, dokonce i lidskou řeč. Mnozí krkavci chovaní v zajetí se tak naučí i vyslovovat některá slova, podobně jako papoušci. Základním hlasovým projevem krkavce je hlasité krákání, dost odlišné od krákání vraního. V literatuře se popisuje jako kruk kruk, krug krug, koork korrk či klong klong, tím ale není jeho repertoár zdaleka vyčerpán. Myslím si, že bychom rozlišili několik desítek různých projevů. Byl jsem svědkem, jak krkavčí pár, sedící těsně u sebe, spolu „láskyplně promlouval“ tichými švitořivými hlasy. Jednou jsem dokonce z hustých korun stromů zaslechl podivné zvuky, jejichž původce jsem nejprve nedokázal identifikovat. Zvuky zněly podobně, jako bublání tekutiny vylévané z láhve, načež následovalo několikrát něco, co se vzdáleně podobalo vytažení zátky z láhve, či spíše jedné části toku tetřeva hlušce, myslivci nazývané výlusk. Teprve když jsem se opatrně přiblížil pod strom, odkud tyto zvuky vycházely, rozeznal jsem mezi větvemi a jehličím siluety dvou krkavců. Nejsem přívržencem slovních popisů ptačích hlasů, protože v naprosté většině případů slovní popis skutečné zvuky vůbec nevystihuje. Pro zájemce o ptačí hlasy mohu doporučit stránky Českého rozhlasu „Hlasy pro tento den“ se záznamy ptačího zpěvu a hlasů, u krkavců jsem nejvíce druhů hlasových projevů nalezl na stránkách ZOO Chleby.

Krkavec velký Corvus corax

Jsou to velmi inteligentní ptáci, možná dokonce ptáci nejinteligentnější. V uplynulých desetiletích bylo jejich chování několikrát zkoumáno jak na ptácích, chovaných v zajetí, tak i na ptácích ve volné přírodě. Vědci došli k překvapivému závěru, že v některých aspektech se rozumové schopnosti krkavců dají srovnat se schopnostmi lidoopů. Bylo například prokázáno, že krkavci dokáží počítat. Samozřejmě ne v tom smyslu, že by třeba dokázali sčítat nebo odčítat, ale dokáží rozpoznat množství předmětů až do počtu sedmi a také rozlišují, že pět je více než tři, apod. Také bylo prokázáno určité logické uvažování a plánování. Krkavci například nezkonzumovali nabízené pamlsky okamžitě pokud věděli, že je budou moci někdy v budoucnu směnit za pamlsky ještě lákavější. Mají také výbornou paměť a některé skutečnosti si pamatují i řadu let. Vědci z Washingtonovy univerzity v americkém Seattlu na základě dlouhodobého studia chování vran tvrdí, že nebližší příbuzní krkavců, vrány, jsou schopny si zapamatovat lidské tváře. Pokud jim nějaký člověk ublížil, pamatují si tuto skutečnost i po dlouhé době a dokonce mohou tuto informaci předat dále svým potomkům. A podobnými schopnostmi vládnou určitě i jejich větší bratranci.

Krkavec velký Corvus corax

Krkavci jsou ptáci společenští a vytváří takzvaná volná společenství. Po většinu roku žijí v rodinných skupinách, ale příležitostně se shlukují do větších hejn, zejména pokud někde objeví místo s bohatými potravními zdroji. Nebo možná jen mají potřebu, podobně jako lidé, občas se sejít ve větší společnosti s dalšími příslušníky svého druhu? Vyžaduje to určitou sociální inteligenci, aby dokázali rozeznat a respektovat pozice ostatních jedinců v tomto společenství a také nutnost komunikace mezi jednotlivci v těchto skupinách. Naprostou většinu informací si předávají hlasem. Zřejmě proto je jejich hlasový projev tak rozvinutý a bohatý a my dnes ještě zcela nechápeme a nedoceňujeme, kolik a jakých informací si dokáží hlasem sdělovat.

Krkavec velký Corvus corax Krkavec velký Corvus corax

Krkavci nemají u nás zrovna nejlepší reputaci. Může za to nejen jejich vzhled a hlas, ale i způsob života a mrchožroutství. Zejména ve středověku se krkavci vrhali na mrtvoly, které zůstaly po různých bitvách nepohřbeny, slétali se také na popraviště. Jejich černý šat přímo podněcoval k domněnkám o spolupráci s temnými silami a krkavci tak byli považováni přímo za zplozence pekla. V bájích a v pohádkách se stali, podobně jako černé kočky a sovy, běžnou součástí výbavy černokněžníků, čarodějů a čarodějnic. Krkavcům byly často přisuzovány nadpřirozené schopnosti a nadpřirozená moc. Kromě pohádek se krkavci dostali i do literatury, nejznámější je báseň světoznámého amerického básníka a spisovatele údobí romantismu Edgara Allana Poea, u nás překládaná pod názvem Havran. V anglickém originále se tato báseň jmenuje Raven, což je skutečně krkavec. Nemyslím, že překladatel z neznalosti zaměnil krkavce za havrana. Spíše to byla záměna úmyslná, protože trojslabičný krkavec se nehodí do rýmu náhradou za dvojslabičného ravena.

Krkavec velký Corvus corax

Přítomnost krkavců v zemědělské krajině na dohled od Plzně jsem poprvé zaznamenal v roce 2010. To však neznamená, že zde nežili již dříve, protože do této oblasti jsem se dostal po několikaleté pauze a krkavci ji proto mohli osídlit již dříve. Jejich počty narůstaly a v roce 2014 jsem tak pozoroval na poli po žních až 50 členné hejno těchto černých ptáků. Krkavci mají velký akční rádius, za potravou údajně létají až do vzdálenosti 10 km. Toto číslo asi není vůbec přehnané, běžně jsem viděl přesuny krkavců na vzdálenost několika kilometrů (dále jsem nedohlédl) během pár minut. Jeden den jsem tak pozoroval jejich velké hejno a druhý den se přemístili jinam a já maximálně slyšel jejich hlasy, nesoucí se z velké dálky.

Krkavec velký Corvus corax

Dlouhou dobu jsem se marně snažil krkavce nafotit, nemohl jsem se k nim dostat „na dostřel“. Jsou velmi nedůvěřiví a ostražití a člověka si nepouštějí blízko k tělu. Pokud jsem šel pěšky, byla útěková vzdálenost určitě větší než 100 metrů, při jízdě na kole jsem se k nim občas přiblížil docela blízko, odhadem tak na 40 až 30 metrů. Jakmile jsem ale zastavil a dotkl se nohou země, okamžitě odlétali. Někdy se stalo, že cesta vedla těsně podél stromů, na kterých krkavci seděli. Když jsem se přiblížil, část krkavců odletěla, ale někteří odvážnější vydrželi sedět, i když jsem projížděl přímo pod nimi. Opět však stačilo, abych zastavil a i tito odvážlivci ihned mizeli v dáli. Dokázali rozpoznat, že člověk jedoucí na kole jim ublížit nemůže, ale že se situace radikálně změní, jakmile zastaví. Nabízí se tu domněnka, že zákonná ochrana krkavců asi nefunguje stoprocentně, jinak by se tito ptáci lidí tak nebáli. Dny, týdny a měsíce plynuly a já stále neměl fotku krkavců, která by stála za řeč. Dařilo se mi nafotit krkavce pouze v letu, ale většinou za nepříznivých světelných podmínek a tak fotky nebyly nic moc. Zkoušel jsem se proto schovávat v úkrytech poblíž míst, kde se často zdržovali. Marnost nad marnost, po hodinách čekání jsem odcházel s nepořízenou, protože krkavci se nedostavili.

Krkavec velký Corvus corax

V zimě, když opadalo listí ze stromů, jsem na vytipovaných místech neúspěšně pátral po krkavčích hnízdech. Opět jsem pouze slyšel jejich vzdálené hlasy, popřípadě je zahlédl někde ve velké dálce. Asi si pro hnízdění vybrali příhodnější oblast, dále od civilizace a na propátrání většího areálu o rozloze možná i řádu desítek kilometrů čtverečních jsem neměl čas, a abych se přiznal ani chuť. Pokusil jsem se proto nalákat krkavce na zbytky kuřat, které jsem pohodil na pole a ukryl se na mysliveckém posedu. Uspěl jsem až po několika neúspěšných pokusech letos po prázdninách. Na posed jsem přišel ještě téměř za tmy, položil návnadu a čekal. Jakmile se trošku rozednělo, zaslechl jsem nad sebou známý svist vzduchu, proráženého krkavčími křídli. Krkavec návnadu zahlédl okamžitě, zakroužil nad ní a usedl na špici jednoho ze smrků v nedalekém lesíku. Asi po pětiminutovém vyčkávání opět zakroužil nad návnadou a přistál nedaleko od ní. Pomalu a ostražitě se k návnadě blížil a přitom bedlivě sledoval okolí. Nevydržel jsem déle čekat a stiskl spoušť. I tlumený zvuk závěrky ze vzdálenosti zhruba čtyřiceti metrů krkavce vyplašil a ten odlétl. Po dalších dvou hodinách marného čekání jsem zklamaně opouštěl posed s pouhým jedním pořízeným snímkem. Asi za dva nebo tři dny jsem se vydal na stejné místo znovu. Tentokrát se po delším čekání objevilo menší hejno krkavců a opakoval se stejný scénář s kroužením nad návnadou, načež se krkavci usadili na vrcholky stromů v nedalekém lesíku. Čekání mi připadalo nekonečné. Když jsem se už domníval, že je opět vše ztraceno, se ten nejodvážnější z hejna vydal na bližší průzkum. Zakroužil nad návnadou, ale tentokrát věnoval pozornost i posedu, ve kterém jsem se ukrýval. Nalétal k němu i z boku a vypadalo to, že se pokouší nahlédnou postranními okénky, co se skrývá uvnitř. Nakonec se odhodlal přistát nedaleko návnady. To bylo signálem i pro zbytek hejna, aby se k němu přidal. Průzkumník se ostražitě vydal k návnadě a po kratším váhání opatrně ochutnal kousek kuřecího masa. Krkavci se u návnady zdrželi asi jen pět minut a právě tehdy vznikla většina fotografií, prezentovaných na této stránce. Po několika dnech jsem si chtěl focení krkavců zopakovat, ti se však nedostavili a neúspěšné byly i další pokusy v následujících týdnech. Krkavci se zřejmě přesunuli do jiné části svého areálu.

[nahoru]

[zpět]