[zpět]

17.4.2015. Naši datli

Datli (Picinae) jsou podčeledí čeledi datlovitých (Picidae), která patří do řádu šplhavců (Piciformes). V naší republice jsou zastoupeni devíti druhy, z nichž šest má celorepublikové rozšíření a tři se vyskytují pouze lokálně, v několika málo oblastech. Datli výborně šplhají po stromech. Mají k tomu dobře přizpůsobeny silné a poměrně krátké nohy se čtyřmi prsty (až na datlíka tříprstého), z nichž dva směřují dopředu a druhé dva dozadu. Prsty jsou zakončeny velkými, ostrými drápy, kterými se zachycují na kůře stromů. Šplhají vždy odspodu nahoru, nikdy ne opačně, při zastávkách, zejména při tesání do dřeva stromů, odklání horní polovinu těla od stromu a opírají se o velice tuhá ocasní pera, čímž částečně odlehčují svým nohám. Většina datlů nelétá přímo, ale v jakýchsi vlnovkách. Několikrát prudce mávnou křídly, tím naberou výšku, potom přitáhnou křídla k trupu a letí setrvačností po sestupné části vlnovky, potom opět zapojí křídla do práce, atd.

Datli se vyznačují dlouhým a silným zobákem, kterým vydlabávají hmyz a larvy brouků, ukryté v kůře, nebo ve dřevě stromů. Někdy se jim proto říká lékaři lesa. K vytahování hmyzu z vytesaných děr používají dlouhý jazyk, opatřený zpětnými háčky. Zobákem také vydlabávají hnízdní dutiny ve kmenech stromů (často i zdravých). Zesílená lebka s pevnými lebečními spoji a pevným spojením se zobákem minimalizují vliv otřesů, ke kterým dochází při dlabání do dřeva, na mozek datlů. Všichni datli jsou poměrně hluční ptáci, mají silný, pronikavý hlas, slyšitelný na velkou vzdálenost. Své teritorium si místo zpěvu vyznačují hlasitým bubnováním na suché větve, jehož zvučné a rychlé, daleko slyšitelné staccato připomíná kulometnou palbu. Hlučná jsou i mláďata v hnízdních dutinách. Je to zajímavé, protože mláďata jiných ptáků se tak většinou nechovají, aby nepřitáhla pozornost predátorů. Mláďata se rodí úplně slepá a holá, bez prachového peří. Všichni naši datli jsou ptáci stálí, nejsou tažní a přezimují u nás, maximálně se v zimě toulají po širším okolí při shánění potravy.

Na následujícím obrázku je zobrazeno šest našich nejrozsšířenějších datlů v přibližně relativních velikostech.

Kachna divoká Anas platyrhynchos

 

Mezi datli s celorepublikovým rozšířením patří (sestupně podle velikosti):
Datel černý (Dryocopus martius)
Žluna zelená (Picus viridis)
Žluna šedá (Picus canus)
Strakapoud velký (Dendrocopos major)
Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius)
Strakapoud malý (Dendrocopos minor)

Pouze na několika málo lokalitách se vyskytují::
Strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) - u východních hranic od Bílých Karpat po Beskydy, Chřiby, Šumava, Novohradské hory
Strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus) – jižní Morava
Datlík tříprstý(Picoides tridactylus)) - Šumava, Blanský les, Novohradské hory, Beskydy

Datel černý (Dryocopus martius) je největší z našich datlů. Velikostí se blíží k vráně, je ale štíhlejší. Tento "černokněžník“" je nezaměnitelný svým černým šatem, pouze s jednou malou červenou skvrnou na hlavě. Podle této skvrny se dá rozlišit pohlaví datlů. Samička má menší skvrnu na zátylku, u samečka je skvrna větší a zasahuje od zobáku až do zátylku. S černým šatem ostře kontrastuje bílá duhovka v oku a do běla zabarvený zobák.

Datel černý Dryocopus martius Datel černý Dryocopus martius

Početnost datlí populace se odhaduje na 3 až 6 tisíc hnízdních párů, některé prameny uvádí 4 až 8 tisíc párů. Datel žije v rozsáhlejších lesích s dostatkem silných a mohutných kmenů. V sadech, menších hájcích nebo v zahradách se s ním nesetkáme. Jarní datlí bubnování je hlasité, o něco pomalejší než u strakapoudů. Také jejich let není tak houpavý jako u strakapoudů a žlun, létají přímočařeji. Hnízdí jedenkrát do roka v období duben až srpen, samice snáší 3 až 5 vajec, v sezení na vejcích, které trvá 12 až 14 dnů, se střídají oba ptáci, oba také následně krmí mladé. Mláďata se rodí holá a slepá, rychle však rostou a hnízdo opouští po 24 až 28 dnech. Vchod do hnízdní dutiny je oválný, orientovaný na výšku.

Datel černý Dryocopus martius Datel černý Dryocopus martius

 

Žluna zelená (Picus viridis) je menší než datel, má ale robustnější stavbu těla. Po strakapoudovi velkém je to druhý nejpočetnější z našich datlů, odhaduje se, že u nás hnízdí 9 až 18 tisíc párů. Je to také druhý největší z našich datlů; větší je pouze datel černý. Žluna je nápadný pták s převahou zelené barvy. Má olivově zelený hřbet a křídla, hruď a břicho jsou bělavé s nádechem zelené a žluté barvy, kostřec je žlutozelený. Nejnápadnější je jasně červená skvrna na temeni hlavy, stejnou u obou pohlaví. Obličejová část od kořene zobáku za oko s tzv. vousem pod okem jsou u samičky černé, sameček má vous červený, olemovaný černou barvou, oči jsou bělavé. Mladí ptáci mají hřbet a část křídel poseté světlejšími skvrnami, spodní část těla je tmavě příčně skvrnitá.

Žluna zelená Picus viridis Žluna zelená Picus viridis Žluna zelená Picus viridis

Na rozdíl od datla černého nežije v souvislých lesních porostech, naopak si vybírá menší listnaté nebo smíšené lesíky, sady, parky i zahrady. Potravu hledá podobně jako datel na stromech, můžeme ji ale zahlédnout i na zemi jak vyhrabává mravence z mraveniště. Hnízdí jednou do roka v období od dubna do července v dutinách stromů, ve snůšce bývá 3 až 7 vajec, sedí na nich střídavě oba rodiče po dobu 17 až 20 dní. Mláďata opouští hnízdo po dalších 19 až 21 dnech. Ze všech datlů má nejzvučnější a nejpronikavější hlas, kterým prozrazuje svou přítomnost na velkou vzdálenost.

Žluna zelená Picus viridis Žluna zelená Picus viridis

 

Žluna šedá (Picus canus) je podobná žluně zelené, její zbarvení je ale méně nápadné, s nádechem šedé barvy, jak už napovídá i druhové jméno. Červená čepička u samců je menší než u žluny zelené a kryje pouze čelo, u samiček chybí úplně – jejich hlava je celá šedá. Vous je úzký a u obou pohlaví pouze černý. Oči jsou tmavé a mladí ptáci jsou zbarveni podobně jako dospělí. Žluna šedá je poněkud menší, než žluna zelená, má kratší a slabší zobák, i její hlas není tak pronikavý, ale více melodický.

Žluna šedá Picus canus Žluna šedá Picus canus Žluna šedá Picus canus

Žluna šedá není tak hojná jako její zelenější příbuzná, v Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky je vedena jako druh zranitelný. Odhaduje se, že jich u nás hnízdí 3 až 5 tisíc párů. Způsob života je podobný, jako u žluny zelené.

 

Strakapoud velký (Dendrocopos major) ) je středně velký datel s nápadným černobílým zbarvením, spodek břicha je jasně červený, stejně jako malá červená skvrna v týlu samečka. U samičky červená skvrna na hlavě chybí, zato u mladých ptáků pokrývá červená skvrna celé temeno. Prsa a přední část břicha jsou bílé s mírným nádechem do hněda (pokud nejsou ušpiněny od lezení po stromech), na ostatních částech těla se střídá černá barva, která pod modrou oblohou vypadá jako černomodrá, s barvou bílou, na křídlech má velkou bílé skvrny. Od zobáku se táhne černý proužek až na šíji. Pod uchem odbočuje další proužek, táhnoucí se až na prsa. Hřbet je celý tmavý. Na čele mezi očima má malou, světle hnědou skvrnu. Dosahuje velikosti kosa a je to nejpočetnější z našich datlů. Počet hnízdních párů se odhaduje na 200 až 400 tisíc.

Strakapoud velký Dendrocopos major Strakapoud velký Dendrocopos major

Se strakapoudem velkým se můžeme setkat prakticky všude, jak v hluboký, tak i v menších lesích, v ovocných sadech, parcích i v zahradách, od nížin až do hor. Jednoho strakapouda jsem zahlédl dokonce v Praze na Kampě. Jako všichni datli se živí především dřevokazným hmyzem, nepohrdne ani semeny a některými plody stromů, např. vlašskými či lískovými ořechy. Pro jejich rozlousknutí si vybírá vhodné místo na stromě, třeba rýhu v kůře, nebo díru po suku, kam ořech zaklesne a silnými údery zobákem rozlouskne, aby se dostal k chutnému obsahu. Pokud vhodné místo pro upevnění ořechů nenalezne, sám si ho vyrobí dlabáním. Společně se žlunou zelenou je celoročním návštěvníkem naší zahrady, na rozdíl od ní se odvažuje v zimě i na ptačí krmítko, obzvláště mu chutnají lojové koule. Několikrát jsem také pozoroval mladého ptáka, jak si pochutnával na zralých třešních v sousední zahradě.

Strakapoud velký Dendrocopos major Strakapoud velký Dendrocopos major

Stejně jako ostatní datli hnízdí ve vydlabaných dutinách s kulatým vchodovým otvorem, kam samička klade 4 – 7 vajec, na kterých střídavě sedí oba rodiče po dobu 14 – 16 dnů. Mladí ptáci opouští hnízdo po 20 až 24 dnech. Na jiném místě popisuji pozorování hnízdících strakapoudů, kdy samička během krmení mláďat zahynula a o mladé pečoval pouze sameček. Často jim přinášel mravence z nedalekého mraveniště.

Strakapoud velký Dendrocopos major Strakapoud velký Dendrocopos major

 

Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) ) je o něco menší než strakapoud velký. Podobně jako strakapoud velký je zbarven černobíle. Bílé skvrny na křídlech jsou znatelně menší než u jeho většího příbuzného, červená skvrna pokrývá celé temeno hlavy a to u obou pohlaví, lícní proužek nezačíná hned u zobáku a nedosahuje až na šíji. Skvrna pod ocasem je růžová, boky jsou podélně čárkované. U nás žije na 3 až 6 tisíc párů, hustota osídlení ubývá od východu na západ. V Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky je uveden jako druh zranitelný.

Strakapoud prostřední Dendrocopos medius Strakapoud prostřední Dendrocopos medius

Žije především v listnatých, někdy i smíšených lesích, v nižších nadmořských výškách, jehličnatým lesům se vyhýbá. Upřednostňuje rozsáhlejší lesní porosty s dostatkem starých dubů, nesouvislým lesům se vyhýbá. Hnízda si staví v nahnilých, či jinak narušených stromech, případně využívá dutiny po jiných ptácích, protože svým slabším zobákem není schopen vydlabat dutiny ve zdravých stromech. Počet vajec ve hnízdě bývá obvykle 5 až 6, výjimečně i více, nebo méně. Oba rodiče se střídají na vejcích po dobu 12 – 13 dnů, mladí ptáci opouštějí hnízdo zhruba po třech týdnech (20 – 24 dnů). Potravu vyhledává především v korunách stromů, především na kůře nebo v jejích prasklinách, nebo za odchlípnutými kousky kůry, do dřeva stromů vzhledem ke slabšímu zobáku nedlabe. Nepohrdne ani semeny a různými plody. Přestože má podobné zvyky jako strakapoud velký, je mnohem nesnášenlivější, což se projevuje už u mláďat v hnízdě.

 

Strakapoud malý (Dendrocopos minor) ) je náš nejmenší (i evropský) strakapoud. Je veliký jen asi jako vrabec. Po stromech většinou poskakuje podobně jako sýkory, šplhá poměrně zřídka. Je zbarven černobíle, podobně jako ostatní strakapoudi, chybí mu však červená skvrna pod ocasem a velké bílé ramenní skvrny. Samec má červené temeno hlavy, samice bělavé, nebo nažloutlé. Břicho a boky jsou podélně pruhované. Je nejméně početným z našich datlů, počet se odhaduje na 2,5 až 5 tisíc párů a je zařazen do kategorie zranitelný druh.

Strakapoud malý Dendrocopos minor

Žije především v lužních lesích, doubravách a bučinách, či ve smíšených lesích s dostatečným podílem mrtvých stromů. Živí se především živočišnou potravou, pouze v zimě v menší míře i semeny. Hnízdí jednou do roka, od konce dubna do června, samice snáší 4 – 6 vajec, na jejich zahřívání i na krmení mláďat se podílí, stejně jako u ostatních datlů, oba rodiče. Mláďata jsou v hnízdech velmi nesnášenlivá, silnější utlačují slabší, a ti na to mnohdy doplatí životem.

Kromě datlů patří do čeledi datlovitých ještě podčeleď krutihlavi (Jynginae) s jediným zástupcem krutihlav obecný (Jynx torquilla).

[nahoru]

[zpět]